Poslední cesta

Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz

Jedna známá mi včera řekla, že nechápala, jak někdo mohl říct: „Ta měla pěknej pohřeb.“ Protože co je na pohřbu hezkého? Až do včera. Protože pohřeb naší babi byl opravdu pěkný. A já s ní souhlasím. Za mým rychlým příjezdem domů tedy byla tato nemilá událost. V sobotu mi umřela babička. Babičce bylo 85 let. Poslední rok bydlela u mých rodičů, moje mamka se o ni s láskou starala. Babička občas namítala, že je na obtíž. Že se o ni musíme starat… a máma jí vždycky říkala, že ona se o ně (mamku a její 3 sourozence) starala, když byly děti. Takže ona jí to vlastně jen vrací.

Když jsem se o babi dozvěděla, rozbrečela jsem se. Doma v Belgii, odpoledne… Toby právě přišel z pokojíku, kde spal…. Já ubrečená. Toby nechápal, co se děje. A tak zvláštně se na mě podíval. Jakoby s obavami v očích. A když jsem se mu konečně mohla podívat do očí s pokusem o úsměv, Toby se na mě také plaše usmál. Věděl, že to bude dobré. Později večer jsem skypovala s rodinou a byl to proplakaný rozhovor. Ale všichni jsme se shodli na tom, že teď se má babička už líp. Posledních pár dní se jen trápila. Měla hezký dlouhý život, 4 děti, 8 vnoučat a 11 pravnoučat. Tak nějak jsem si to v duchu posledních pár dní opakovala. Občas mi sice ukápla slza, ale myslela jsem, že nejhorší mám za sebou.

Až do včera. Jela jsem se sestřenicí Simčou vyzvednout kytici bílých růží na rakev. Jakmile jsem tu kytku viděla a držela, začaly mi po tvářích stékat slzy. Najednou to bylo reálné. Babi už tu fakt není… a nikdy nebude. Babiččin obřad byl opravdu hezký, v našem malém vesnickém kostele. Poté jsme následovali auto s rakví nahoru ke hřbitovu. Bylo plno okamžiků, které mi znovu a znovu vháněly slzy do očí… babiččina fotka před rakví, písnička „Hallelujah“, která se rozezněla kostelem, nebo kluci (mí bratranci) jdoucí podél auta směrem ke hřbitovu. Hudební doprovod na dechové nástroje. Velmi emotivní bylo, když kluci nesli rakev s babičkou celým hřbitovem a poté ji pomalu spouštěli do hrobu. My všichni, celá naše rodina, všichni její přátelé a známí jsme ji doprovodili až do úplného konce… Ačkoli nejsem věřící, chci věřit tomu, že babičce je teď líp a že je konečně s dědou.

Dnes mám před sebou let zpět do Bruselu. Už je to dávno, co jsem letěla sama bez dětí nebo bez Michela. A doufám, že se to zase dlouho nestane. Hrozně se těším na děti. Chci je mít u sebe. Chci je k sobě přimáčknout a dát jim pořádnou pusu. A jednoho dne jim chci vyprávět o tom, jak jsem měla skvělou babi. Tak skvělou, jako mají oni teď… moji mámu. Aby také ne, vždyť je to dcera mojí babi.

Příště snad o něčem veselejším… možná o tom, jak to ti moji chlapi doma beze mě zvládli.
Mějte se krásně.
Gábina, tentokrát z Čech