Ač to tak v neděli večer nevypadalo (a v pondělí v porodnici při vyšetření se stahy po 4 minutách prý také ne), pondělní poradny v 9:00 jsem se už 2 v 1 nedočkala.
Tedy, rozumějte mi správně – v devět jsem sice ještě 2 v 1 byla, ale už na porodním boxu a čile jsem prožívala porodní stahy. A to přestože opravdu ještě tak hodinu předtím to vypadalo spíše, že mě pošlou zpátky domů.
Porod vlastně proběhl velmi podobně tomu prvnímu v roce 2013, s tím rozdílem, že tenkrát byl vyvoláván po 13 dnech čekání v nemocnici a po desetidenním přenášení.
Tentokrát jsem přenášela jen dva dny.
Už tři dny před porodem jsem v noci cca ve dvě hodiny musela na záchod s nepříjemnými pocity. Většinou ale o nic nešlo, žádná pravidelnost, žádné větší křeče. Ale takový spíš pocit, jako když se chce na velkou a nejde to… V noci ze soboty na neděli jsem si musela dát teplou sprchu a teprve pak se tělo uklidnilo a mohla jsem spát až do rána.
To pondělní ráno to ale bylo jinak. Vzbudila jsem se asi půl hodiny po třetí hodině ranní a zase to vypadalo, že půjde jen o chvilkové sezení na záchodě. Křeče se ale dostavovaly až nebývale pravidelně a bolely, aby za chvíli přestaly. A tak jsem začala sledovat hodiny a mezitím napustila teplou vanu. Asi po hodině ležení v ní jsem usoudila, že to tedy asi nebudou jen poslíčky (poprvé ani s vyvoláváním nic dramatického nebylo a nevěděla jsem tedy, jak to může začít a jak to přesně na začátku vypadá…). Měla jsem stahy pravidelně po 5 minutách už přes hodinu. Už jsem nic nejedla, protože jsem se bála, že by mi pak při porodu mohlo být od žaludku špatně stejně, jako poprvé a oblékla se a připravila vše na odjezd. Bylo půl šesté. Vzbudila jsem Jiřího a asi do dvaceti minut jsme vyjeli.
Naše štěstí bylo, že v pondělí jsem měla jít do poradny, tedy jsem měla pro Adámka zajištěnou mou sestru na hlídání. Měla dorazit v půl osmé. Do té doby, protože už jsem se bála, že déle čekat doma nemůžu, pohlídala babička. Měla sice jet na odběr krve, ale uvolila se, že může jít i jiné pondělí. Tedy jsme otázku hlídání nemuseli řešit a mohli jet do porodnice oba.
Jsem tomu dnes opravdu ráda. Byla bych tam na to množství informací a strachu sama…
Do porodnice jsme dorazili asi ve čtvrt na sedm. Stahy po 4 minutách, ale žádná dramatická bolest. Než se vyplnili papíry, šel si Jiří kupit nějakou snídani a měl se za půl hodiny vrátit. Po vyšetření mi ale doktor řekl, že je to teprve centimetr a i když mám kontrakce často, nic se neděje a asi půjdu ještě domů, že čekatelský pokoj mají plný.
Dali nás tedy na porodní box s tím, že uvidíme za hodinu opět na monitoru, zda se něco změní.
Za hodinu už jsem měla kontrakce tak po dvou až třech minutách, trpěla jsem jako zvíře a prý to hodně poskočilo – 3 cm.
Nemohla jsem najít polohu. Všechno strašně bolelo takovou divnou bolestí a možná se mi budete smát, ale já necítila žádné napojení na miminko. Ať jsem dělala, co jsem chtěla, nemohla jsem se uvolnit, nemohla jsem najít nějaké místo, kde by se dalo mezi kontrakcemi odpočinout. Strašně rychle jsem cítila, jak odchází energie. Vůbec se mi nedařilo. Ať jsem si sedla na míč, sedačku, do sprchy, lehla na jakýkoli bok, na čtyři, zkrátka nic…vše bylo jakž takž snesitelné ve chvíli kontrakce, ale v době, mezi nimi jsem necítila žádnou úlevu pro organismus. Tělo bylo pořád jakoby napnuté. Byla mi i hrozná zima a nepomohla ani teplá voda.
Tak prý to tedy na porod asi vypadá…
Znovu mě připnuli na monitor. Díky tomu jsem musela být na posteli a v téměř nejnepříjemnější poloze – na levém boku. A zaznamenávání bylo nekonečné. Porodní asistentka i Dr., kterou zavolala, byly obě ustarané, a nejen v jejich očích bylo vidět, že se jim něco nelíbí.
Přes všechno jejich chválení, jak mi to jde a bude to dobré, jsem pochopila, že přemýšlí, co dál. A tak jsem se osmělila a sama ptala, jak to vidí dál…
Dr. řekla, že dovezou ještě lepší monitor a miminku na hlavičku skrze otvor, který tam je dají na hlavičku sondičku, aby viděli, jak je na tom se srdíčkem a zda to dále vydrží. Že to jde dobře, ale je otázka, jestli dostatečně rychle…
Samozřejmě jsem souhlasila.
Také tam strčil hlavu primář s velkou vizitou. Vůbec nevím, co povídal. Jiří něco kýval, myslím, že se mě snažil uklidnit. Já to ale nevnímala.
Během toho, co doktorka při kontrakci zaváděla sondičku na hlavičku miminka, jsem přemýšlela, co to všechno může znamenat a jestli to všechno znamená, že nepůjde-li to, bude následovat opět sekce jako záchrana. Jestli to je to, co nejhoršího nás s mimi čeká.
Díky zavádění sondičky tedy praskly vak blan. Protože se jim nepodařilo sondu zavést napoprvé, ale asi až na potřetí, měla jsem příležitost vidět ještě ustaranější tvář doktorky. Vysvětlila mi, že voda je zakalená a tedy je to opět další důvod, proč nejspíš bude muset vše proběhnout ještě rychleji, než rychle. A jednu z porodních asistentek (které se nějak u našeho porodu namnožily, ve mně neznámem čase porodních stahů a transu :o) ) poslala zařídit, aby na operačním sále bylo volno, že do pěti minut se musí rozhodnout, ale vypadá to spíš na císaře.
Čekalo se asi sedm, počítala jsem každou minutu.
Po oněch sedmi minutách se na mě Dr. podívala a i kdyby neřekla nic, bylo mi to jasné, kývala jsem už dopředu a řekla, ať řežou, že mám o ní hrozný strach. Ať už nečekají a jdou na to. Povídala, že se většina kontrakcí nic neděje a tím pádem se miminku moc nelíbí. Na to, jak jsem otevřená (což je 5,5 cm), je hlavička přesto hodně vysoko, z neznámých důvodů – což bylo patrné i ze zavedení sondičky na hlavičku až napotřetí. Že by se mohlo ještě čekat, ale nález není dobrý, plodová voda je zakalená a i já to cítím, že není vše, jak má být.
Odpověděla jsem, že jako napoprvé. Že to také cítím a nejde to…že ty poslední kontrakce už nemají tu správnou sílu a cítím, jak odeznívají. A to bylo i u prvního porodu tak, až přestaly docela.
A pak už se jelo rychle…podepisovala jsem papíry, jak na běžícím pásu, kdyby tam bylo napsáno, že se miminka vzdám, bylo by to také podepsané, protože kde ukázaly prstem, tam jsem se podepsala… takový strach jsem o ní měla …
Ale od té doby už bylo všechno dobré…
O pár minut později, v 11:05 se nám narodila holčička Zorka. Měřila 49cm a vážila 3280 g. Byla ukřičená, ale zdravá a putovala nejprve na ukázání za plentu mně, neb jsem měla jen částečnou narkózu, pak na zkontrolování, zda jí zkalená voda neublížila a už k tatínkovi, aby se s ní pomazlil a s maminkou poseděl. Ještě se hned zkusilo, zda bude mít zájem o bradavku a po chvilce šla Zorečka za svými kamarády na ubikaci, maminka na pooperační ubikaci a táta do hajan domů k Adámkovi na odpolední spaní.
Já sice nakonec nezamhouřila oka, protože léky na bolest nepřekonaly bolest ze stahování dělohy, a tak jsem na oddělení šestinedělí proklínala každou minutu frmolu, co tam byla – a že byla pořád. Vlastně jsem se vyspala až následující noc. Pooperační pokoj, na kterém se pořád svítí a stále někoho vozí dovnitř a ven, trajdá mraky sestřiček a stále Vám píchají nějakou tuhle injekci do zadnice, tuhle na ředění krve do břicha, tuhle a onohle, to je opravdu na odpočinek prdlajs místo.
Ale po dvou nocích strávených tady jsem dostala nadstandardní pokoj a přesunula se do klidu. A spala jsem a spala, že Šípková Růženka byla proti mně slabý odvar.
Císařskou poporodní péči jsem si tedy užila dosyta, pár dní klidu v porodnici uteklo jako voda ve víru návštěv mých dvou „kluků“ (Adámka nejvíc ze všeho bavilo sestru vozit v porodním vozíčku po dlouhé chodbě) a už jsme doma.
Zuzana
