Porod? Tak brzy??

V předporodním kurzu i mojí dulou jsem byla poučena, že není třeba spěchat s vyhledáním porodnice, pokud je plodová voda v pořádku, tzn. hlavně její barva. V takovém případě může rodička v klidu domova počkat, až se dostaví pravidelné stahy a teprve poté vyrazit.

Stejně jsem se zachovala i já. Plodová voda byla fyziologicky zabarvená, tak jsem se rozhodla vyčkat. Asi za hodinu a půl se dostavily první stahy. Byly zprvu dost nepravidelné a rovnaly se bolesti při menstruaci. Jelikož to přišlo tak neplánovaně rychle (22 dnů před plánovaným termínem), musela jsem ještě narychlo zavolat pediatričce a domluvit si návštěvu po telefonu. Byla překvapená, že v této fázi ještě něco po telefonu vyřizuji.

Další věc byla taška do porodnice. Věci jsem již měla připravené, ale ne v tašce. To jsem zvládla, ale další 2 tašky jsem musela přenechat svému partnerovi Petrovi a mojí mamince. Pak už jsem – poslušna signálů svého těla – vlezla do postele a jala se prodýchávat zkracující se kontrakce. Asi v půl druhé jsem volala příteli, (kterému jsem ráno řekla, ať ještě v klidu jede do práce), aby pro mne přijel, že už mám kontrakce pravidelně po 4 minutách. Vlezla jsem do sprchy a čekala na příjezd Petra a maminky. Ve dvě hodiny byli oba u mne. Pomohli mi ze sprchy a obléci se. Tašky bohužel dobalit nezvládli, ale co se dalo dělat?

Za půl hodiny jsme byli v podolské nemocnici. Jen tak tak jsem se dobelhala k výtahu a došla k příjmu. To už jsem měla stahy po 3 minutách a bolesti dost výrazné, což jsem provázela nezbytnými výkřiky „Ááááááááá!“. Jelikož jsem docela stydlivá a v čekárně před příjmem bylo dost plno, předem jsem se lidem omluvila, že si před nimi zařvu. Na rozdíl od doktorky na příjmu jim to nevadilo. Při vyšetření jsem paní doktorce (která zjevně ještě nerodila) slušně vysvětlila, že svoje stahy neovlivním a řev s tím spojený mi ulevuje. Myslím, že šla trochu do sebe, omezila se už jen na upozornění, že mě to rychle vyčerpává. Když zkonstatovala, že jsem otevřená na 7/8 cm, poslala mě na porodní sál. Tam už na mě čekali dva andělé: jedním byla moje dula a druhým tamní porodní asistentka. Díky těmto dvěma osůbkám, a nesmím zapomenout také na úžasnou pomoc svého Petra, se mi podařil přirozený porod bez jakéhokoli chemického zásahu a mimo porodní lůžko! A to mírné natržení hráze se prostě zašilo a bylo. 😉

Musím říci ještě jedno. NIKDY jsem nezažila větší BOLEST a následně větší ÚLEVU. Ale také jsem ještě nikdy nezažila krásnější pocit, než když jsem konečně držela svůj milovaný uzlíček v náručí. Ten nadlidský výkon za to stál. Je pravda, že během porodu, a ještě po několik následujících dní, jsem tvrdila, že další dítě už nezvládnu. Dnes, po 14 dnech, už smýšlím jinak. Tedy – pokud si to nerozmyslím kvůli náročnosti, kterou sebou péče o dvě děti přináší. 😉

To je k porodu vše.
Příště napíši o svém tak trochu dramatickém šestinedělí.

Všem těhulkám přeji zdravé a krásné miminko v jejich náručí!
Vaše bloggerka Zdeňka