Porod – na co mne nikdo nepřipravil (nebo jsem to nevnímala:)) a co by se mi bývalo hodilo vědět

1. Že všechno půjde tak rychle a samotný porod tak pomalu

Do porodnice jsem jela s obavami, jestli mne nepošlou zase domů, a proto jsem to ani nikomu z rodiny nedávala vědět. Stejně bylo už po půlnoci, nechtěla jsem je v noci plašit. V porodnici mne ale hned přijali. Dali všechny mé věci do skříňky, v tom spěchu jsem si s sebou nevzala na sál ani mobil. Miminko se narodilo po sedmi hodinách ráno a nikdo to kromě mne ještě nevěděl. Když jsem pak byla přeložená na pokoj a volala mamce, dlouho mi nevěřila, že už je na světě, myslela, že si dělám legraci.

2. Že budu k miminku cítit tak silné city

S dětmi jsem to nikdy neuměla. Miminka jsem se bála vzít do náručí, abych jim neublížila a větší děti mne otravovaly, protože pořád něco chtěly. Bála jsem se, že s mým dítětem to bude stejné. Ale od okamžiku, kdy jsem ho měla na hrudníku, to přišlo. Silné pouto, velká láska, kterou cítíte i fyzicky v srdeční krajině. Zároveň obrovský strach o něj, protože je tak křehký a bezbranný. A zvláštní pocit, že jste matka a že má hlavně vás na to, abyste se postarala a že to prostě musíte nějak zvládnout, i když o miminkách nevíte absolutně nic.

3. Jak si poradit s miminkem hned po porodu a jak kojit

V porodnici bylo zrovna málo personálu a moc rodiček, takže jen co mne odrodili, dali mi miminko na hrudník a všichni na dvě hodiny odešli pryč. Nevěděla jsem, jak dítě držet a natož, jak ho přiložit k prsu. Možná i to přispělo k tomu, že jsme z porodnice odcházeli s dokrmem v podobě umělé výživy. Bláhově jsem si myslela, že kojení přece jde samo automaticky a předem to nijak nestudovala. Že se narodí miminko a budu pro něj hned mít mléko. Kdybych měla před porodem o kojení více informací, myslím, že by nám to šlo lépe.

4. Že přijet domů z porodnice s miminkem je ten největší zlom

V porodnici jsem byla čtyři dny a těšila jsem se domů. Jenže doma to bylo psycho. Nemohla jsem sedět ani stát díky nástřihu hráze. Chodit na toaletu bylo díky povolenému pánevnímu dnu náročné. Byla jsem unavená a vyčerpaná. A do toho stálé návštěvy, o které se musíte postarat, telefony a gratulace. Ale nejhorší ze všeho byl stres z toho, že miminko pláče a vy nemůžete za nic na světě přijít na to proč a uklidnit ho. Pomohlo jen vydržet to. Nejdřív bylo zlepšení vidět po třech týdnech. A po šestinedělí už jste s mimčem sehraná dvojka!

5. Že nemám hledat potvrzení u druhých, jestli jsem dobrý rodič

Vnitřní nejistota způsobila to, že všechny dobře míněné rady typu: „teď bys ho měla nakrmit, už má hlad“, „ty mu nedáš na ven čepičku?“ nebo „ty ho vážně každý den nekoupeš?“ atp. mne dokázaly lehce vytočit. Bylo to proto, že jsem toužila slyšet potvrzení, jak dělám vše správně. Bylo moc těžké si věřit, když mi radili lidé s mnohem většími zkušenostmi. Pak mi ale pomohlo myslet na to, že JÁ JSEM NEJLEPŠÍ MATKA PRO SVÉ DÍTĚ. Odůvodnila jsem si to tím, že má přece polovinu mých genů, takže se k sobě prostě nejlépe hodíme. A přestala jsem si brát všechny dobré rady osobně.