Pořád fofry

Už se směju sama sobě. Teda tomu pocitu, že nic nestíhám a že času je málo nebo ho špatně využívám. Přitom to tak není. Stíháme toho se Stellou čím dál víc. Jen zas ta moje netrpělivá povaha by chtěla moc rychle to, co vyžaduje nějaký čas. A tak pilujeme denní režim do ideálního využití všech bdělých společných minut. Ideálního v tom smyslu, abychom stihly, co bychom rády, a zároveň si to náležitě užily a mohly vnímat, co se kolem nás děje hezkého.

Stellinka piluje krmení lžičkou a objevuje nové chutě jídel. Taky už zvládne sníst většinu jídel vsedě v židličce. Její pohyby teda zatím nejsou úplně koordinované. To je dobrodružství spíš pro mě, když naháním otevřenou pusu lžičkou s jídlem. K tomuto posezení musela Stella dostatečně naposilovat záda na zemi. Nově ji moc baví zvedat se na břiše s napraženýma ručkama a pokukovat po mě do kuchyně, jestli vidím, jak je šikovná. Zapojila též otočku zpět z břicha na záda, což s převalováním na bok a dostatečně pohyblivýma ručkama dává možnosti už si volně dosáhnout a podat hračku.

Pohyb v prostoru Stella uskutečnňuje po ciferníku hodin, takže ji každou chvíli najdu otočenou v úplně jiném směru. Doplněno občasným popolezením (nebo spíš odstrčením) dozadu dává velké přísliby zajímavých časů (pro Stellu :-)). A i teď jí to dává asi pocit svobody a možnost konečně něco sama ovlivnit. Je mnohem spokojenější a jak si všimli i kamarádi „je vyklidněná“. Prostě to pro ni začala být zase větší zábava. Ruce a prsty rukou používá taky mnohem lépe. A to jak k podávání hraček z ruky do ruky, tak k tahání (vlasů, šňůrek, řetízků, uší… :-)), tak i k držení se mámy.

Taky ji začalo bavit dělat s někým nesmysly. Nechat se pohazovat, přetáčet a válet, viset za ruce a nohy. Propuká ve smích. Prostě legrace. Spí a usíná (s plínou přes obličej) taky lépe, občas i celou noc. A to dává mámě zase nějakou energii navíc, aby mohla hledat každý den volné minuty pro sebe. Podařilo se mi opravdu začít cvičit, tedy napřed posilovat. Byť je to spíš sprint, to všechno stihnout. Nachystat vše dopředu, sbalit, na minutu dojet, odcvičit a zpátky honem zase naskočit do režimu doma.

Pak je tu ještě jedna skvělá novina. Podařilo se nám skloubit všechny věci tak, že dokonce 2krát v týdnu jdu běhat. Sice jen na 30 minut, ale jsem fakt šťastná, že se můžu hýbat. Běžíme spolu, Stella pospí v kočárku, já to mám i s posilováním. Zatím nám vyšlo i počasí, takže jsme se vždy nabažily sluníčka.

Taky jsme vyrazily na chvíli na Designblok. Vzaly jsme to i s procházkou přes Stromovku. Samotný Designblok měla Stella s výhledem z nosítka. Zážitků měla hodně, každou chvíli se k ní někdo cizí hlásil. Jedno ji ale zaskočilo (teda i mě), pán s vousy. Nějak se jí to nelíbí, ty vousy, a tak se rozplakala. Naštěstí pán si to nebral osobně. 🙂

A kde jsou ty laskavosti? Třeba tuhle jsme byly nakupovat a zničehonic se k nám před pokladnou ozvala naprosto cizí paní, že „jestli v tom nákupu nemáme nějaký extra systém, ona nám ho pomůže vyložit na pás“. Pak se stihla ještě pobavit a zasmát se Stellou a nakonec nám pomohla ještě půl nákupu naházet do tašek. Prostě anděl-pomocník. Taky mi pán, který v úplně obyčejném uspěchaném dni šel přede mnou platit benzín k pokladně a právě se vracel k autu, podržel otevřené dveře, abych vešla jako dáma. Stella dostala od dětí sousedů jejich knížky z ranného dětství… Dobrý pocit.

Hana a Stella