Například to Filipovo jídlo nejídlo. Čím víc v sobě řeším, že bych měla víc dbát na to, co jí, aby to bylo dostatečně pestré a kvalitní a zdravé a výživově hodnotné a jánevímcoještě, tím hůř jí. Zelenině se vyhýbá jako čert kříži, masíčko jen v případě, že to je králičí přední noha a může ji ohlodávat (až mě napadlo, jestli by nešlo i jiné druhy masa nějak naaranžovat na králičí kost a vydávat je za králíka. Nejradši by střídal stále jenom těstoviny s rajčatovou omáčkou a bramborovou kaši. Samozřejmě že když přijedeme k babičce a je svíčková s knedlíkem, zblajzne tři knedlíky, ani nemrkne. A jako snad každé dítě, pokud je něco sladkého – koláčky, buchty, zmrzlina – zázračně se mu vždycky okamžitě udělá místo, i kdyby ještě před minutkou měl „úplně přežraný bříško až nahoru“. Moje snahy o zdravé stravování pochopitelně zesilují v obdobích po nemoci (obzvlášť, šlo-li o nemoci zažívacího traktu, kterých jsme v posledních měsících prodělali hned několik), protože právě tehdy je dle mého názoru prospěšná strava nejdůležitější.
Před pár týdny jsem ale do značné míry rezignovala. Sama nabízím občas sladkou večeři či oběd (palačinky s tvarohem, ovocné knedlíky), akceptovala jsem dokonce jeden nanuk denně, někdy ani nevařím oběd, protože se Filip dopoledne v rámci svačiny tak naláduje řeckým jogurtem nebo nějakým pečivem, že by se v tom stejně jen porýpal a nechal to být. Syrové ovoce a zeleninu naštěstí jí docela dobře, tak se snažím vitaminy a hodnoty dohánět alespoň tím. Babiččina buchtová terapie už nese své ovoce – Filip se konečně přehoupl přes svou předvánoční (předprůjmovou) hmotnost! Vylezlá žebra a tenounké ručičky jsou naštěstí už minulostí. Škoda jen, že se mi ho nepovedlo vykrmit bez tak velkého zastoupení sacharidů.
A přestože jsem byla až donedávna přesvědčená o tom, že dokážu dětem zajistit veškeré potřebné živiny ze stravy, nakoupila jsem před pár týdny vitaminové a probio doplňky, které teď klukům pravidelně dávám. Sami si o ně říkají, tak jim vitaminky a probiotické bonbonky chutnají. Na doporučení kamarádek jsem vsadila na vitaminy ve sprejích, které se velmi snadno aplikují, mají příjemnou ovocnou chuť, vitamin D3 a ani vzdáleně nepřipomíná rybí olej, všechny jsou bio a raw a taky tedy pěkně drahé! Ale zdá se, že fungují, stejně jako probiotika s příchutí lesního ovoce. Od té doby, co jsme je začali užívat, kluci ani nezakašlali a jsou celkově v lepší kondici. Příjemné skoro letní počasí na tom má jistě taky svůj podíl.
Dokola okolo kola
Není to tak dávno, co jsem tu řešila jízdní kolo, resp. naši vychytávku, jak z kola udělat odrážedlo. O víkendu jsme s Martinem dospěli k závěru, že Honzík už je připravený a přestavbu zpět na plnohodnotné kolo zvládne. Sice se stále bránil a vymlouval, že ještě ne, že je moc brzo a ještě to nemá dostatečně natrénované, ale nedali jsme se. V sobotu odpoledne jsem Honzíkovi nekompromisně namontovala zpět pedály a mírným nátlakem ho donutila to zkusit. Byli jsme zrovna u babičky a dědy, takže Honzík mohl trénovat na travnaté zahradě. Možná se šlapalo o trochu hůř než na hladkém asfaltu, ale zase byly případné pády tlumenější. Zpočátku se Honzík nedokázal sám rozjet, potřeboval mou pomoc s uvedením kola do pohybu, ale hned při prvním pokusu dal hned po pár metrech nohy na pedály a jel. Ani si nevšiml, že jsem zůstala stát kus za ním a on jede sám. Když to zjistil, trochu se rozplakal. Přetlak emocí byl asi veliký.
Během půlhodinky už jezdil jako drak, vyhýbal se zaparkovanému autu, řezal zatáčky a jízdu si spokojeně užíval. I ty rozjezdy po pár pokusech zvládl a pyšně předváděl babi Dádě, jak mu to na kole jde. Tatínek odjížděl na nákup ve chvíli, kdy jsem se chystala montovat pedály, a když se za necelou hodinku vrátil, nevěřil svým očím. Honzík jezdí na kole! Měli jsme všichni obrovskou radost a Honzíkovu nově nabytou dovednost náležitě ocenili (slovně). Od té doby se Honzík každý den dožaduje ježdění na kole – bez ohledu na počasí a denní dobu. V úterý jsme vyrazili na dopravní hřiště v Modřanech, ale co nevidět dojde i na pumptrackovou dráhu vedle školky.
Jeden problém se ale přece jen vyskytl. Dokud Honzík používal kolo jako odrážedlo, byla jeho velikost dostačující. S pedály a šlapáním se ovšem ukázalo, že nám ten kluk od loňska pořádně vyrostl a kolo je mu už vlastně docela malé. A tak se začínáme poohlížet po větším. Menší kolo by mohl už letos osedlat Filip. Záměrně mu ale chceme dát od Honzíka aspoň pár týdnů odstup, aby náš prvorozený nepřišel tak rychle o svou chvilku slávy. Přece jenom, je to pro něj malé velké vítězství a pro jeho dušičku by asi nebylo moc příjemné, kdyby se mu malej brácha tak rychle vyrovnal.
Užívejte si poslední květnové dny!
Jarka
