Poprvé a naposledy

Fotografie je z ateliéru Fotoprome.cz

Minulý příspěvek jsem končila oznámením, že chystám Vítkovi velkou oslavu. A že byla velká. První část byla pro rodinu, přijela prababička, obě babičky, děda, teta a neteře. Pro velké jsme objednali dva dorty, pro Vítka jsem ho vytvořila sama. Do malé silikonové formy jsem mu udělala pudink s piškoty. První pokus se nepodařil, pudink nedržel pohromadě a z dortíku se stalo rozteklé cosi na talíři. Druhý pokus vyšel a dortík byl parádní. Dokonce v něm držela i svíčka. Všichni jsme měli čepičky a zpívali jsme narozeninovou písničku. Vítek nevěděl, na koho dřív koukat. Svíčku jsme sfoukli společně a pak už jsem ho nechala napospas gratulantům. Dárků bylo habaděj. Od oblečení přes hračky, vozítko, odrážedlo až po peníze. Druhá část gratulantů dorazila později a vše se opakovalo. Podávání ručičky, pusinky a rozbalování dárků. Počet lidí, zábava a dortík ho zřejmě natolik zmohly, že jsem ho dala mimořádně spát i později odpoledne. Dvacet minut v kočárku a byl znovu ve své kůži. Celé odpoledne rozdával úsměvy, v náručí se vystřídal u všech a já se opět přesvědčila o tom, jak společenského tvora doma máme. Oslava se povedla, všichni, které milujeme, byli v této slavnostní chvíli s námi, dorty výborné, dárky krásné, atmosféra skvělá.

Večer po oslavě už jsme s Járou leželi v posteli, poslouchala jsem Vítkův dech, tak jako každý večer. A hlavou se mi honily myšlenky a vzpomínky, které sahaly do doby předchozích necelých dvou let.

Vzpomínám, jak jsem platila dovolenou v Turecku, a dva týdny na to se to stalo. Byla jsem na kontrole, protože menstruace ne a ne přijít. Slzy a neskutečně hřejivý pocit u srdce, když mi paní doktorka pověděla, že už se menstruace ani nedostaví. Jára měl ten den trénink a přijel domů až večer, koupila jsem mu hrneček s nápisem „nejlepší táta“. V objetí jsme brečeli oba. Pak jsem si vzpomněla, jak jsme to oznamovali rodičům. Byl krásný letní den. Všichni měli radost, ale já si z toho dne pamatuji hlavně to, jak pevně mě objala moje mamka. Pravidelní čtenáři vědí, jaký vztah mám se svojí mamkou. Oba své rodiče miluji tak, jak jen lze rodiče milovat, a oznamovat jim, že čekám dítě, byl nesmírně nádherný pocit. Co bylo dál? Dovolená v Turecku, kterou jsem prožívala se smíšenými pocity. Těhotná jsem byla asi 7 týdnů, co když se něco stane? Nestalo a já měla možnost si v hlavě začít připravovat „šuplíček“ s názvem máma.

Těhotenství jsem měla překrásné. Ani jedna nevolnost, nic. Celou dobu jsem chodila do práce, zvládla jsem i firemní projekt. Vzpomínám na firemní večírky kolem Vánoc, těsně před tím, než jsem odešla na mateřskou. Šest týdnů uteklo jako voda a všichni jsme začali být jako na trní. Z každé kontroly v porodnici jsem odjížděla domů a musela povinně obvolat x lidí, že ještě ne. A pak ten den přišel. Je asi pravda to, jak se říká, že ten den pozná každá těhulka. Už v noci a celý den mi bylo tak nějak jinak. Nespala jsem, nejedla, polehávala. Později odpoledne už jsem volala Jarušce – porodní asistentce. Kamarádka, která nakonec Vítkovi pomáhala na svět. A pak to šlo celkem rychle, vzpomínám, jak jsme jeli do porodnice, já při každé kontrakci mačkala kliku u dveří v autě. Monitor, vyplnit papíry a na porodní pokoj. Moc si z toho nepamatuji, bolelo to, chtěla jsem, aby už to bylo, nešlo to, Jára mě pořád držel za ruku, naši čekali na chodbě, doktorka Jana, která na mě „shoukla“, že se musím snažit a bude to. A pak, Jára řekl, že vidí vlásky a že už to bude. A bylo. V tu chvíli byla bolest a vyčerpání pryč a já v roztřeseném náručí držím svého syna. SVÉHO SYNA, SVÉ DÍTĚ, KTERÉ JSEM MILOVALA OD PRVNÍ CHVÍLE.

Hop, hop, hop, Vítek se má čile k světu, po nevydařeném kojení první láhev, po které se vše spravilo. Spí, jí, daří se mu, je zdravý. Dny utíkají jako voda, najednou je tu jaro, léto, první dovolená. První úsměvy, první příkrmy, první pád z postele, první pohotovost a můj infarkt. Dovolená na Lipně, první společná, bylo to perfektní, návrat nehezký, moje mamka na jipce. Z těch dní mám smíšené pocity. Jsem doma s Vítkem, který je báječný, a mamka zatím trpí. Každý den do nemocnice, v noci brečím do polštáře. Po týdnech se to lepší, po měsíci je to ještě lepší. Vítek je nejlepší rehabilitace.

A jsou tu Vánoce, Vítkovy první. Silvestr, Nový rok a hop – Vítek má první narozeniny.

Už od prvních dní je Vítek báječné dítě. Je milý, společenský, všichni se mu líbí, se všemi je kamarád. Je chytrý, rád zkoumá nové věci, je šikovný. Od narození skoro nepláče, jen když je nějaká boule nebo jiné vážné trápení.

Než jsem otěhotněla, milovala jsem svoji práci, ráda jsem byla s Járou doma a dívala se na film. Rádi jsme se chodili pobavit nebo si jen tak povídali u lahve vína. Když jsme byli v práci déle, jen jsme si to zavolali. Když jsme o víkendu nechtěli nic, prostě se nic nedělo. To vše se změnilo s narozením našeho syna. Pořád jsme stejní, ale zároveň jiní. Jára možná o trochu míň, ale tak to mají asi všichni chlapi. Ale já, vše se změnilo v ten den, kdy jsem to zjistila. Dítě jsem si vždy přála, snažili jsme se hned od svatby.

A pak, když se to konečně podařilo, jako by se moje srdce rozpůlilo. Jedna půlka stále patří Járovi, mým rodičům a všem, kteří do mého života patří. Druhou půlku si okamžitě podmanil Vítek. A to ještě ani Vítek nebyl, byla to jen tečka na fotce, byla to Majda, když jsme si mysleli, že je to holka, bylo to Bělítko, než nám na ultrazvuku potvrdili kluka.

Od chvíle, kdy se na mě na porodním sále, zabalený do prostěradla, podíval, miluji ho víc než svůj život a všichni prominou, miluji ho víc než kohokoliv.

Milá Jano, šéfredaktorko, díky za trpělivost při psaní a focení. Díky také vaší předchůdkyni za to, že mě tenkrát vybrala jako novou těhulku. Díky čtenářům za chvíle strávené nad písmenky. Díky Járovi, že mi půjčoval notebook, když mi hořel termín. Díky Vítkovi, že hezky spával, když jsem potřebovala psát.

Všem bez rozdílu přeji hlavně zdraví. To všechno ostatní nějak dopadne, ať tak, či tak.

A ještě maličkost, mějte a mějme se rádi. S milovanými lidmi nablízku se i špatné věci zvládají lépe a dny, kdy nám není do smíchu, utíkají vedle milovaných rychleji.

S láskou

Gábina a Vítek