Poporodní blues

PAVLÍNINO TĚHOTENSTVÍ Předminulý víkend nás navštívila kamarádka se svým přítelem a minulý víkend nás navštívila další kamarádka se svým přítelem. Oba páry jsou z Prahy tak si cením, že se přijeli podívat, i když je to nějakých 80 km. Klárka dostala dárečky. Je úplně neuvěřitelné, jak od každého něco dostává. Společně jsme šli s přáteli na procházku s kočárkem. V okolí je spousta krásných míst k vycházkám. To mně bude v Praze chybět, až se vrátíme.

Jelikož byly Vánoce, dostala Klárka spoustu dárečků. Spíše praktických nežli hračky. Například deku, oblečky, hrací prasátko k postýlce, plenky, podložku do vany a jiné užitečné věci. Velkou radost má i maminka z Manduky. Jedná se o ergonomické nosítko speciálně vyvinuté pro nošení dětí. Nosítko je flexibilní, neboť jej lze použít pro nošení na břiše, na zádech i na boku. Výhodou je, že je vhodné již pro novorozence, neboť má integrovanou vložku umožňující zmenšení sedátka. Respektuje tak fyziologii dítěte a přitom je šetrné na kyčle děťátek.

Klárka měla po porodu nožičky podél tělíčka tím, jak šla konce pánevním. Vypadala jako žabička. Je fakt, že se mně s ní dobře manipulovalo. Při přebalovaní ani při koupání nožkama příliš nekopala. Když jsem ji brala do náruče, jakoby se nalepila přímo na tělo. Naštěstí při kontrole kyčlí se zjistilo, že jsou naprosto v pořádku. Nyní už má nožky krásně natažené a kope s nimi o sto šest. Už si ani neuvědomuji, kdy se to stalo, že se nožky narovnaly. Zřejmě to šlo pozvolna postupně, aniž bych to postřehla. Klárka ani já nemáme ze spontánního porodu koncem pánevním žádné následky.

Nakonec jsem ráda, že jsem rodila normálně a ne císařem. Alespoň jsem dříve zahojená. Šití mě bolelo jen první den a sedět bez větších bolestí mně šlo již od druhého dne. Stehy na břichu by zřejmě bolely déle a omezovaly mě v určitých pohybech. Bylo by potom komplikovanější starat se o Klárku.

Tak jako většina prvorodiček i já prožila „poporodní blues“ – stav, kdy žena pociťuje jakousi melancholii. Patří k ní smutek, podrážděnost, úzkost nebo pláč bez zjevných příčin a motivu, což má spojitost s hormonálními změnami. Bála jsem se, že nebudu dobrou matkou, že to nezvládnu, měla jsem úzkosti, že se Klárce něco stane, že třeba přestane v noci dýchat (naštěstí máme monitor dechu, který alespoň trochu uklidní rodiče, že děťátko v pořádku spinká), rozbrečela jsem se jen tak při pohledu na ni. Probíhalo mně hlavou, jak je krásná, malá a roztomilá a hned jsem se z toho rozbulela. Byla jsem schopná se rozbrečet nad tím, jak Klárka mrkla, jak se hezky podívala, zkrátka jsem byla ze všeho na měkko.

Další věc je, že se do mě v tomto období pustila babička s tím, že jsem nějaká tlustá. Je pravda, že ještě 14 dní po porodu jsem měla bříško jako v sedmém měsíci. Mě to vůbec neznepokojovalo, protože všechny maminky v nemocnici měly po porodu stále velká bříška. Vnímala jsem to, že je to normální stav a vůbec jsem se nad tím nepozastavovala. Když se do mě babička pustila s tím, jak ona vypadala po porodu dobře, tak jsem se ohradila, vyčetla jí, že je zlá a rozbrečela se. Možná jsem byla nepřiměřeně citlivá a podrážděná, na druhou stranu bylo od babičky netaktní toto vytahovat. Nyní se se mnou babička nebaví, dokonce to podala takovým způsobem, že s mou rodinou nechce mít nic společného. Toto je zřejmě nějaký „geronto blues“. Snad to i u babičky odezní, neboť v opačném případě přišla Klárka o prababičku. :o(

Je zajímavé, že spousta maminek o těchto pocitech (náladovost, přecitlivělost, úzkost) nemluví. Možná se za to stydí, protože si myslí, že to přeci není normální mít takové stavy namísto radosti z miminka. Tímto bych ráda všechny maminky povzbudila, aby se nebály a nestyděly o svých pocitech mluvit, a to nejen s partnerem a rodinou, ale i se svými přáteli. Uvidíte, že takové stavy má skoro každá maminka a ještě se zasmějete nad některými absurdními obavami nebo nad tím, co všechno vás dokázalo rozbrečet.

Nebojte se, toto období by mělo odeznít do dvou až tří týdnů po porodu.