Opět čas letí a letí. Ale to už se opakuji. Za poslední týden se toho moc nestalo, ale využiji prostor i k tomu, že minule jsem se ozvala po dvou měsících a zdaleka vše jsem obsáhnout nestihla.
Od minulé návštěvy do pondělí jsem ani nestačila zaregistrovat, který den je. Kluci řádí od rána od šesti do večera do půl osmé a přes den nemám na nic jiného, než na ně čas. A tak jen co ráno vstanu, tak je poledne. Potom stačím párkrát zamrkat a je čas spaní. Z nějakého důvodu je to ta část dne, na kterou se těším obvykle už tak ode tří odpoledne. 🙂 V úterý šli Alex a Max hostovat k babi, a tak jsem až do dneška (čtvrtek) měla čas si trochu odpočinout, když Dexík spinkal. Jinak jsme měli mazlící dny. 🙂 A v noci spinkal jak jinak než s maminkou, aby jí nebylo smutno. Lepší pidi chlap v posteli než žádnej! 😀
Středeční odpoledne strávil Dexínek s prababi, protože mně se naskytla možnost se po dlouhé době na jedno odpoledne dostat k práci, která mě vždy bavila, k focení. Bylo to moc fajn. Po chvilce jsem si cítila jako ryba ve vodě. Paní fotografka byla moc sympatická a mně ty tři hodiny vlily zase trochu krev do žil. I když jsem pak byla večer unavená.
Málem bych se zapomněla zmínit, že v pondělí jsem se na skok stavila v Babywebu a měla tak možnost, i když jen krátce, poznat redaktorku paní Janu. Setkání to po té době, co sem svoje články smolím, bylo příjemné. Tak ještě jednou, Jani, díky za vše a hlavně za Vaši podporu. Cením si každé. Snad někdy budeme mít příležitost posedět a popovídat si.
Tím se dostávám k myšlence, že brzy to bude už rok, co Vám o nás píšu. Když se podívám zpátky, tak je neuvěřitelné jakým vývojem za ten rok naše životy prošly. Navzdory očekávání to pro mě nebyl moc příjemný čas. A nejen pro mě. Nebýt narození Kulíška, nejraději bych zmáčkla „delete“. Bilancovat se mi nad tím obdobím nechce. Čítá spoustu bolesti a ztrát. A já se stále snažím být pozitivně naladěná, protože nebrat to s trochou humoru, tak už by mi (promiňte za ten výraz) asi hráblo.
Jen co dnes odpoledne starší bráškové dorazili domů, pá pá ty můj uklizený domove. Ty moje neulepená podlaho bez drobečků. Ty moje vyleštěné zrcadlo bez pusinek a ťapiček. Pá pá ty moje neoblemcané okno…
Pánové mají v tomto směru kvality hurikánu s účinností řetězové reakce. Během pěti minut nemáte šanci projít pokojíčkem, aniž by se vám do chodidel nezapichovaly kostky, auťáky, vojáci a vůbec všechno možné. A korunu tomu nasadil Max, když sednul na „mašinu“ a začal po tom všem krosit. 🙂
Během koupání to vypadalo na takovou malou koupelnovou tsunami, která se rozšířila až na chodbu a to tak šikovně, že si maminka málem zlomila nohu. To je opravdu do poslední, co by mi ještě scházelo! V tu chvíli jsem si vzpomněla na film Pelíšky a větu pana Donutila: „Chcete mě zabít, smradi?!“
No a kousky řízku a rozpatlanou kaši po obýváku snad ani nemusím zmiňovat…
Dexík je moc hodňoučký miminko. Dlouho už vydrží koukat a krásně si hraje. Jen s usínáním máme trochu potíže. Přes den není jiná šance než v kočárku a večer by brečel, kdybych ho nechovala v zavinovačce. Akorát že už jí dávno odrostl a tak mu nožky koukají ven. Rozhodně mu to ale nevadí. Papá všechno, co mu dám a s chutí. Masozeleninové příkrmy, kašičky, přesnídávky…není divu, že je takový cvalda. Mlíčko už máme jen na noc, popřípadě v noci. Ale to už se na jídlo skoro nebudí. A vypadá to, že bude taky takovej mazel jako je Maxík.
Pro dnešek budu končit. My se těšíme opět za naším taťkou a Vám přeju jen dobrou náladu navzdory tomu poušmournému počasí, co poslední dny máme.
Příště zase ahoj.
Pavlína
-352x198.jpg)
