Podpásovka

Foto z ateliéru Fotopromě.cz

Jak jsem psala minule, můj gynekolog mě poslal na dopplerovské UZ vyšetření a já si byla téměř jistá, že vše bude v pořádku. Dokonce jsem tam šla sama, protože Radek měl hodně práce a já si říkala, že tam stejně jeho doprovod nepotřebuju. Ale bohužel výsledek vyšetření byl jiný. To, že je náš brouček menší, než by měl být, prý nevadí, rozdíl paní doktorce vyšel asi 14 dní. Všimla si však jiné věci, a to, že náš chlapeček má zúženou aortu a tím pádem se mu méně plní levá srdeční komora, i když srdíčko má jinak normální velikost. Jedná se o tzv. koarktaci aorty. Nedokážu snad ani pořádně popsat svoje pocity, když mi to oznámila.

Byla to taková strašná rána pod pás, která přišla jako blesk z čistého nebe. Celých 20 týdnů (počítáno od prvního velkého UZ vyšetření) žijete v domnění, že máte naprosto zdravé miminko, protože Vás o tom všichni ujišťují, a najednou tohle. Paní doktorka říkala, že se může mýlit, ale že se jí zdá, že to tak je a zeptala se mě, jestli nás může poslat na speciálnější vyšetření do Dětského kardiocentra do Motola. Samozřejmě že ano, s odpovědí jsem neváhala ani vteřinu. Zvedla tedy telefon a zavolala tam a kupodivu nás objednali hned na druhý den dopoledne. Se slzami v očích jsem jí poděkovala a odešla naprosto zdrcená zpátky do práce. Cestou mě trochu uklidnil manžel, kterému jsem to hned volala, říkal, že se tím nebudeme trápit, když třeba vůbec není proč, že prostě počkáme do druhého dne. Musím říct, že jsem se tím fakt řídila, a tudíž jsem zbytek dne přežila v relativní pohodě.

Druhý den ráno jsme tedy vyrazili do Prahy. Po chvíli bloudění v motolské nemocnici jsme kardiocentrum našli a na to, jak jsem celou cestu byla celkem klidná, tak při čekání na vyšetření jsem se skoro klepala, jak jsem byla nervózní. Vyšetření zde spočívalo opět v ultrazvuku, ale určitě lepším a přesnějším. Pan doktor dlouho zkoumal obrazovku před sebou a než něco řekl, bylo mi jasné, že jeho zprávy nebudou příznivé.

A bylo tomu tak, diagnóza se potvrdila. Máme prý šanci 40:60, že se aorta po narození sama roztáhne, což je na jednu stranu docela vysoká pravděpodobnost. Pokud se tak však nestane, čeká toho malého, bezbranného broučka operace do 2 – 4 dnů od porodu. Z toho vyplývá, že budu muset rodit v Motole, z čehož nemám vůbec ale vůbec žádnou radost. Možná to teď vyzní trochu sobecky, ale nedokážu si představit, že budu přes 100 km od domova sama ležet v nemocnici. Nikdy v životě jsem nebyla hospitalizovaná (pokud nepočítám jednu noc strávenou před několika lety na gynekologii) a teď budu muset trávit týden před plánovaným termínem porodu, a pokud malého budou muset operovat, tak dalších 7 – 10 dní po jeho operaci, takhle daleko a bez možnosti (nebo jen s minimální možností) návštěvy rodiny nebo přátel. Říkali mi, že bych mohla odrodit i u nás v Hradci, ale pokud by muselo dojít k operaci, malého by museli transportovat do Motola, a takto tedy opravdu riskovat nechci.

Pan doktor v kardiocentru mě docela uklidnil svými slovy, že je to celkem běžná operace a s velikou úspěšností a nemá žádné trvalé následky. Jen už teď víme, že z našeho drobečka nebude žádný vrcholový sportovec. Bojím se sice toho, jak to všechno dopadne a nedokážu si představit, co nás vůbec čeká, ale momentálně mě nejvíc trápí to, že nebudeme moct být s miminkem po narození spolu, tedy pokud se diagnóza potvrdí – jeho převezou na dětské kardiocentrum a já zůstanu na porodnici, a po operaci bude napojený na přístroje, takže i tam má přítomnost bude nějaký čas zbytečná. Nějak si tohle nedokážu představit. Tak moc jsem se těšila na to, že od porodu budeme pořád spolu. A v tomhle případě on tam bude muset být sám a já taky. A já tím budu asi hodně trpět, a to i za něj.

O tom, jak jsem se šla následně zaregistrovat k porodu v Motole a jak jsem tam musela sestřičku přesvědčovat, že v Hradci opravdu nemáme hloupé doktory, kteří by neuměli spočítat délku těhotenství, a že koneckonců i já sama vím, jak dlouho jsem těhotná, o tom snad raději psát ani nebudu, akorát bych se zase naštvala stejně jako tam. Každopádně na kontroly mám zatím chodit ke svému gynekologovi a do Motola pojedu na kontrolní UZ až na konci října, kdy dohodneme i termín přijetí.

Sice nám to trvá, ale pomalu se se všemi těmito skutečnostmi smiřujeme, nic jiného nám ani nezbývá. S manželem řešíme, jak to uděláme, aby stihl být u porodu. Jestli se někde na týden ubytuje v Praze, nebo jestli budeme riskovat, že to po té slavné D11 z Hradce třeba nestihne… A taky si říkám, jak je možné, že si této vady nikdo nevšiml už dřív, zvláště když už dlouho lékaři věděli, že máme jednu chybějící pupečníkovou cévu, což může být spojeno právě se srdečními nebo i ledvinnými vadami. Nechci to nikomu zazlívat, jen mě to udivuje.

Nicméně jsem strašně moc vděčná a strašně moc děkuji paní doktorce, která na tuto vadu při UZ vyšetření přišla a řešila ji. Všechno to byla v podstatě obrovská náhoda. Kdyby chlapeček nebyl moc malý a gynekolog mě z toho důvodu neposlal na UZ, nikdo by na tuto vadu nepřišel a kdoví, jak by to dopadlo, až by se malý narodil. Radši nad tím nechci ani přemýšlet.

Na závěr bych chtěla poprosit všechny čtenářky, kterým se taky narodilo miminko s koarktací aorty, aby se se mnou podělily o své zkušenosti buď v diskuzi, nebo tady pod článkem. A zároveň prosím i ty z Vás, které rodily v Motole, aby taky napsaly svoje zkušenosti s touto porodnicí, která je označována za „továrnu na mimina“. Všechny Vaše informace jsou pro mě teď moc důležité.

Moc děkuje Vaše těhulka Denisa

Denisa právě prožila 32. týden těhotenství. Chcete vědět, co se v tomto týdnu děje s vaším tělem?