Pobyt v nemocnici

MIMI LIVE! SARAH Tak jsem si říkala, že vám příští psaní už pošlu třeba z nového domečku. Jenže člověk míní, život mění. A tak se stalo to, že jsem vám minulý týden nepsala vůbec, jelikož jsem trávila dny se Sárinkou v nemocnici. Bylo to hodně náročné a osobně doufám, že jsem měla takovou zkušenost naposledy.

Bohužel Sárinka chytla horečky od Laurinky a ve čtvrtek se dostala až na 40. Bylo to šílené. Tlačila jsem ten teploměr očima dolu a on jenom stoupal. Pak se tam objevila ta čtyřicítka a já byla vyřízená. V tu dobu jsem do ní už víc jak 24 hodin dávala čípky proti horečce a měla z toho veliký průjem, že už je neudržela. Po konzultaci s naší doktorkou jsem malé změnila čípky na sirup.

Naštěstí si ho vzala v pohodě, ale v osm večer se vzbudila po spinkání a měla opět přes 39 a ještě studené nohy a ruce, to znamená, že horečka dále poroste. Jelikož to byly akorát 4 hodiny od posledního sirupu hned jsem ji dala nový, ale obratem ho vyzvracela, za chvíli jsem zkusila znova, ale rovněž, tak jsem jí dala napít mlíčko, ale to taky neudržela. V tu chvíli mě chytla panika, že bude dehydratovaná, a především, že ji nemám jak snížit horečku. Všechno to bylo ještě o to horší, že i já už druhý den ležela v horečkách a to dokonce tak, že jsem se nebyla schopná ani postavit na nohy a manžel si musel brát na mě ošetřování, aby se postaral o holky. Nadopovaná prášky jsem tedy sedla do auta a jela. V tu chvíli člověk zapomene na nějakou nemoc a ani nevím, kde jsem vzala zcela novou sílu a energii.

Naštěstí Sárince po cestě teplota klesla. Cesta byla velmi náročná, bála jsem se, že jí bude horečka ještě stoupat. Ale vypotila se a šlo to dolu. Na pohotovosti nás hned přijali. Udělali jí CRP z prstíku, to měla nízké, ale vzhledem k tomu, že mi nedokázali poradit, jak snižovat horečku, tak mě poslali na příjem. Tam nás přijímali asi hodinu. To bylo opravdu dlouhé. Do toho dělali Sárince hned několik odběrů, potvrdila se dehydratace. Ve zprávě pak popisovali, že když plakala, tak jí netekly ani slzy, což jsem třeba vůbec nikdy neslyšela, že je to důležité hlídat. Po náběru jsme byli odvedeni na pokoj a Sárinka se mohla konečně trochu prospinkat.

Dostala na noc kapačku a zvládla i čípek na horečku. Noc byla relativně dobrá, měla jsem radost, jelikož se Sísa zdála být i bez teplot. Tak jsem si naivně říkala, že dokape kapačka a poběžíme domu. Jenže druhý den ráno přišla paní doktorka, že malá má nějaké zánětlivé hodnoty v krvi a že by měla dostat antibiotika. Uff. Pohled na malou byl zničující, byla natolik vyčerpaná a unavená, do toho měla veliký kašel a rýmu, byla velmi zahleněná a nemohla ani pořádně otevřít očička. Byla naprosto bez života, jen ležela a téměř stále spala. Nechtěla ani pořádně pít mlíčko. Neměla asi ani sílu. V ten den jsem s ní absolvovala plno vyšetření. Sono bříška, rtg plic, veškeré výtěry, odběry a vyšetření ORL. Naštěstí většina byla negativních, ale antibiotika kvůli možnému rozjetí infekce jí raději nasadily.

Když jí sundali kapačku, musela jsem se ji snažit co nejčastěji přikládat, aby se vyčurala a nebyla opět dehydrovaná. Bohužel pokračoval velký průjem a horečky. Ještě v neděli měla skoro 39 a tím se oddalovala naše propustka domu. Chtěli, aby malá byla zcela bez teplot. Poslední noc jí přišla sestřička píchnout antibiotika a malá se vzbudila a hodně plakala. Pak sestřička zjistila, že si zřejmě hýbla s ručičkou a jehla ji vypadla. Ihned ji sundávala dlahu a vyndávala kanylu. Volala pana doktora, ten ji chtěl napíchnout jiné místo na ručičce, ale pak tedy přistoupil na to, že by mohla mít místo injekcí sirup. Trvalo mi, než jsem se naučila jí dávat sirup tak, aby neblinkala, ale nakonec jsme to zvládly. Musely jsme, aby nás pustili domu. Naštěstí nás v úterý pustili do domácího léčení.

Čtěte také:

Konečně doma

Už to tam pro mě bylo velmi na hraně. Za celou dobu jsem se nemohla vidět s Laurinkou, jelikož měla na oddělení vstup zakázaný, a pak bylo obrovsky náročné být v té nemocnici a slyšet tolik toho dětského pláče. Každou chvilku tam nějaké děťátko plakalo, protože samozřejmě vyšetření a vše kolem, co podstupují, je pro ně velmi náročné. Do toho všeho vedle nás ležela paní, která tam měla svoje dvě děti. Jednu menší holčičku a druhého většího chlapečka. Těch dětiček mi bylo občas tak moc líto. Ona na ně každou chvíli křičela, nedělej to, neřvi, nesmíš, neslyším televizi apod. Člověk by v takovýchto institucích čekal, že s takovýmto jednáním ze strany mámy se nikdy nesetká, ale bohužel. Paní byla opravdu velmi hlasitá, občas to i Sárinku budilo a nebrala ohledy na nikoho. Mluvila hodně sprostě a stále za něco napomínala toho chlapečka. Takže jsem si přinesla i takovou zkušenost.

Co se týká personálu v nemocnici, tak nemůžu říct půl slova. Všichni byli naprosto úchvatní, milí, vstřícní. Mohla jsem si Sárinku bez problému nechat u sebe v posteli, uspávat v nosítku i s kapačkou apod. Sárince udělali všechna možná vyšetření a dbali opravdu na to, aby zjistili příčinu celé nemoci. Nakonec nás propouštěli s tím, že prodělala silný zánět nosohltanu spolu s bakteriální infekcí a měli jsme ještě téměř týden dobírat antibiotika. Návrat domu byl krásný. Lolinka se od malé nehnula, stále opakovala moje mimi, moje mimi. Byla moc kouzelná. Byly před námi poslední dny v provizorním bydlení.

Dneska už sedím v novém obýváku, na nové sedačce. Jsem šťastná, že jsme všichni spolu a doma. Teď máme před sebou náročnější dny, než vše přestěhujeme, dáme do pořádku, holkám asi chvíli potrvá, než si zvyknou na nové. Laurinka první dny chodila a že už chce domu, myslela tím, se vrátit zpět do provizorního domu. Byla trochu zmatená, ale teď už si holčičky začínají hodně hrát v pokojíčku a je to tu pro ně báječné.

Dneska od nás tedy krátce a spíše pochmurně o nemoci, která nás postihla, ale věřím, že to nejhorší máme za sebou a teď už bude jen lépe.

Mějte se krásně a hlavně se opatrujte.

Bára + Sárinka