Sedím v křesle v obývacím pokoji, tak abych viděla na kočárek za francouzským oknem do zahrady. Je krásně. Slyším zpívat ptáky, sluníčko svítí. Den je jako vymalovaný, řekl by klasik.
Mám nutkání se na chvíli natáhnout, ale radši si beru laptop, abych konečně zase něco napsala. Dopolední procházku už máme za sebou. Tentokrát jsme se prošli jen do parku Na Střelnici. Tak ho znám z dětství… a tu hospodu co je hned vedle něj, znám zase z puberty. Jurášek ukázkově usnul v půli cesty. Teď spinká v kočárku na terase, přikrytý starou záclonou, která nám s bráchou kdysi visela v dětském pokoji. Ano, je to tak. Konečně jsme na návštěvě u mých rodičů, v České republice. Hurá!
Přijeli jsme sice dost pozdě (malý už má skoro deset měsíců a naši ho viděli naposled ještě v šestinedělí), no i tak mi příjde, že v pravý čas. Mí rodiče mají narozdíl od nás veliký dům a tak je tady spousta nových podnětů, mnoho míst k prozkoumání, moc věcí k objevování. Každý den s Juráškem prožíváme nějaké nové „poprvé“. Poprvé vylezl sám po schodech do patra. Poprvé pohladil kocoura. Poprvé se vyčural na kytičky. Poprvé strčil ruce do misky s psím žrádlem. Poprvé olízl mýdlo. Poprvé se potkal se svými pra-prarodiči. Poprvé ho koupala babička.
Dívám se na něj, jak je tady spokojený, bezprostřední a svůj, a jsem na něj neuvěřitelně pyšná. Jak hezky leze, žvatlá, staví se na nožičky, usmívá se, ale už i trochu vzteká… je to náš malý zázrak. Včera jsme byli na návštěvě u dědečkova bratra a já si říkala, že čím dřív (my nebo jeden z mých sourozenců) budeme mít druhé dítě, tím líp… všichni se kolem něj točili, šel z ruky do ruky, a on si to neuvěřitelně blaženě užíval. Na prchavý moment mě zalilo „zděšení“, z toho, co se stane, až Jurášek takzvaně „spadne z lopatky“ (jak říkají mí rodiče) a už nebude jediný syn, jediný vnuk, jediné děťátko v rodině, kolem kterého se točí svět. To bude taky jedno velké „poprvé“…
Tenhle výlet přinesl i jedno smutné poprvé – poprvé bez tatínka. Robo si mohl vzít dovolenou jen na dva týdny, a tak nás minulé pondělí opustil a vrátil se domů do Finska, zpět do pracovního procesu. Co vám budu povídat, když jsem ho nechala na nádraží, ve vlaku, který se rozjel směrem do Prahy, v autě jsem i slzu uronila. Je to fakt divné, být bez něj.
Život daleko od rodiny přináší mnohá úskalí a nepřítomnost babiček, dědečků, tet a strýců většinou způsobí, že se partneři stmelí.
Celou dobu jsme se o péči o malého starali jen my dva. Žádné víkendové nebo večerní hlídání. Žádná pomoc s vařením… na všechno jsme byli jen my dva; sociální kontakt, který v prvních letech obstarává přirozeně rodina, musí člověk pracně nahrazovat návštěvami mateřského centra, plavání nebo cvičení pro rodiče s dětmi, hledáním jiných kamarádů s dětmi… a vlastní rodinu konejšit pravidelným setkáváním na skype a příslibem brzké návštěvy.
Proto pokaždé, když se mi zasteskne po Robertovi, připomínám si, jak důležitý a krásný tenhle výlet je – pro Juráška i pro mě a moje rodiče a prarodiče. No těžší to je, když si uvědomím, že Robovi je po nás taky smutno. Je to pro něj určitě stejně divné jako pro mě. On je navíc doma, kde jsme byli vždycky všichni spolu. Než jsme odlétali, řešila jsem to. Říkala si, co když si ho malý nebude pamatovat, co když to bude moc těžké, být tak dlouho od sebe…ale všichni mi říkali, že to moc řeším a ať to neberu tak tragicky… ujistili mě, že malý na tatínka určitě nezapomene, a pokud se ho ze začátku bude trochu bát, rychle si na něj rozpomene… Tak doufám, že to tak opravdu bude.
Naši mě ještě navrch strašili separační úzkostí. Termín, o kterém jsem si toho hodně přečetla a byla od začátku přesvědčená, že to tak horké nebude… znám svého syna, ne? Vím, jak reaguje na cizí lidi. Mí rodiče mi opakovali, jak se jich určitě bude bát, jak to pro něj bude těžké, a já si myslela své. Samozřejmě jsem se nespletla. Žádná hrozná úzkost. Jen zdravá nedůvěra vůči cizím (převážně mužského pohlaví 🙂 ). Ale když je s někým koho už zná, v podstatě mě nepotřebuje. Jak mě nevidí, je to spokojené miminko. Objevím se v zorném poli, už mrčí a většinou chce mlíko (jo jo…pořád ještě kojím a jsem na to pyšná).
Mé rodiče si synáček (i přes jejich obavy) omotal kolem prstu hned během prvních deseti minut. A oni se ho nemůžou nabažit. Máma s ním chodí na procházky v kočárku, hned jak příjde z práce, bere ho do náruče a dokonce je schopná pohlídat ho i večer, takže si můžu i zajít zacvičit do místního fitness centra – něco, co jsem neabsolvovala už dlouhá léta. Uspávám zatím já. Nikdo není dokonalý, že? A u nás je ta Achillova pata spaní a uspávání… Ale to vypilujem.
A ještě jedna malá poznámka pro ty, co četli moje předchozí příspěvky – nakonec jsme přijeli se slovenským cestovním pasem. Z České republiky jsme ještě neobdrželi ani rodný list. Ale nad tím už vlastně moc nedumáme. Máme cestovní pas a to je důležité.
-352x198.jpg)
