Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotoprome.cz
Ve školce u Honzíka byla před dvěma týdny klobouková zahradní slavnost. Máma nám ke kloboukům vymyslela i skvělý ohozy, dokonce si sehnala i pro sebe laclové kraťasy, aby mohla mít stejný převlek jako my. Dva dny strávila šitím kostýmů pro nás a sháněním těch kraťasů, upekla jablíčkový koláč. A když jsme přišli do školky před začátkem slavnosti, choulil se Honzík ve třídě na zemi vedle klavíru a stěžoval si, že ho bolí bříško.
Než jsme se sbalili, udělalo se mu špatně. A tak místo zábavy s kamarády jsme se stáhli domů a do klidu. Do konce týdne zůstal Honzík s námi doma, přišel tak o celodenní výlet se školkou, já o pár lekcí plavání a máma o iluze, že jde věci naplánovat a pak podle plánu taky postupovat.
Naštěstí u bráchy nešlo asi o nic vážného. Párkrát zvracel, ale pak si odpočinul několik dní doma, a už mu bylo zase dobře. Tak dobře, že jsme si mohli v posledním týdnu před odjezdem k babičce a dědovi nahradit několik lekcí plavání. Kdybychom takhle často chodili plavat pravidelně, asi by nám brzo narostly žábry. Dokonce se už zase občas potápím. Do bazénu na zahradě jsem ale ještě nevlezl, ještě nebyla ta správná příležitost (a teplota vody).
Zatím si zvykáme na naše letní působiště. V sobotu odpoledne jsme odjeli k babičce a dědovi převzít na tři týdny celý dům, zahradu, zvířátka a taky babičku Dádu do své péče. Je pondělí večer, táta odjel včera odpoledne, babička s dědou dneska ráno a máma si prý pořídí vrtulku k zadku. Dneska strávila celý den na zahradě s motyčkou, nůžkami a pracovními rukavicemi.
My jsme tedy měli zábavnější program – pískoviště, traktůrek, čtyřkolku, trampolínu a jahody. Jestli to takhle bude probíhat celou dobu, nechám si to rád líbit. Držte mi palce, ať vyjde počasí a můžu konečně předvést babi Dádě, jak mi jde plavání.
Krásné prázdniny!
Váš Filípek
Čtěte také:
- Děti a slunění aneb Aby léto nebolelo
- Patří dětem na oči sluneční brýle?
- Nebezpečí číhá doma: 7 nejčastějších dětských úrazů
Jak to vidí máma
No, tentokrát to vidím o něco pozitivněji než minulý rok. Tehdy jsem tu měla jednoho vzteklouna, jedno odrostlejší batole a čtyřměsíční štěně. Letošní sestava: jeden vztekloun, jeden povětšinou-pohodář, celkem poslušný pes a babi Dáda na takové to domácí dospělácké popovídání. Jo, to půjde. 😉
A mám ještě jedno eso v rukávu. Pěkně hlasité djembe. Těším se jako malá, až si budu moci bez omezení zabubnovat. Doma se snažím brát ohled na sousedy a cvičím jen tak zlehka. Tady na zahradě to můžu konečně pořádně rozbalit. Bubnování mě opravdu chytlo. Dokonce už jsem byla na několika akcích s dalšími bubeníky a fakt jsem si to užila!
V polovině června jsme se Spontánním bubnováním dokonce hráli společně s neslyšícími. Ano, čtete správně. Nejen pro neslyšící, ale s nimi. A bylo to naprosto úžasné. Ze začátku jsme si říkali, že to je fakt výzva. Jaké to bude, dokážeme jim zážitek z hudby zprostředkovat? Budou z toho vůbec něco mít? Půjde společně bubnovat? Nakonec jsme ale byli velmi mile překvapení.
Nedoslýchaví a neslyšící z několika zemí nám ukázali úplně nový rozměr prožívání. Naše společné bubenické setkání bylo proloženo workshopem s tancem, pantomimou, dramatickým ztvárněním poezie – a to vše ve znakovém jazyce (s tlumočníkem samozřejmě). Skvěle jsme se bavili, ocenili jsme bezprostřednost a smysl pro humor všech asi 30 účastníků setkání a jako bonus jsme si skvěle zabubnovali s lidmi, kteří sice hudbu neslyší ušima, ale o to více vnímají vibrace a energii spontánního bubnování. Byla to paráda!
Můj plán na následující tři týdny je tedy jasný: přežít s minimálními ztrátami (polámané kytky jsou povolené), cachtání a bubny!
Dám vědět, nakolik se mi povedlo plán splnit 😉
Jarka
