Plínu, dudu a šup nahoru!

Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz

Před devětadvacíti lety: Mně byly dva, lámal se osmdesátý pátý a osmdesátý šestý. Mí rodiče – oba psychologové – spolu pracovali v poradně ve Ždáře nad Sázavou (taky bych chtěla pracovat s Tomem, to musí být super! No nic, zpět k našim). No, pracovali. Mámě končila mateřská. Dva roky se ode mě nehnula na krok. Chodily jsme na dlooouhé procházky – tři hodiny ráno, tři hodiny odpoledne. Hrály jsme si. Máma mi ukazovala svět a já ho zbožňovala a ji milovala. Pak Vedení zavelelo a máma musela nastoupit do práce. Hrozili jí, že by jí déle místo nedrželi.

Jesle byly moje noční můra. Museli jsme nosit kousavé flanelové stejnokroje. Už u příchodu nás vítal typický smrad (jídelna, moč, stolice malých dětí, zvratky, strach). A pak ty „tety“. Tety, které vůbec nebyly tak přátelské a tolerantní. Režim v jeslích se nepodobal ani v nejmenším tomu, co jsem zažívala doma: výchovu plnou respektu, lásky a porozumění. Nebyla jsem jediná, kdo jesle nesnášel. Spousta dětí tam plakalo. Já většinou ne. Já se mračila, zlobila, nechtěla jíst. Vševypovídající je moje fotka z jeslí – ten výraz vzdoru, vzteku, bezmoci, smutku, vyděšení.

Mantra, kterou se tety zaklínaly vždy, když nějaké dítě „zlobilo“, byla věta: Dostaneš plínu, dudu a šup nahoru. Abych to vysvětlila. Jesle měly dvě patra a ve druhém byla miminka. Tety často vyhrožovaly nám – větším batolatům – že půjdeme za miminama (protože třeba nechceme jíst, spát, oblékat se a podle jejich úsudku se tedy chováme jako mimina). Já chodila „nahoru“ často. Plačící vztekem.

Jak si to pamatuji? Nevím. Je to asi spíš jen negativní pocit, zkonkretizovaný fotkami a vyprávěním mých rodičů. Každopádně na jesle (aspoň takové, jaké tenkrát byly) jsem nebyla zralá (mohl někdo ve dvou letech být?). Na rozdíl od ostatních dětí jsem nedokázala rezignovat a podvolit se systému, protože doma jsem zažívala úplný opak. Věděla jsem, že „můj svět“ může být lepší. A všechen ten vzdor a záporné emoce mi nakonec vyvolávaly různé nemoci. Somatizovala jsem tak často, že skoro polovinu své jesličkové docházky jsem stejně strávila doma. S maminkou.

Omlouvám se za delší úvod k tomu, o čem chci dnes vlastně psát. Ale právě moje pocity z jeslí pro mě z tématu dnešního článku dělají TÉMA. Rozhodli jsme se totiž, že zkusíme Anit najít na pár hodin týdně chůvu. Tomova práce je čím dál náročnější a sladit moje natáčení s jeho možnostmi hlídání začíná být nadlidský úkol.

Moje práce je báječná v tom (mimo jiné), že si můžu naplánovat většinu aktivit téměř jakkoliv podle svých možností. Hodně věcí udělám z domu. Pár drobných úkolů v kanceláři zvládnu i s Anit (i když se mi zdá, že ji poslední dobou vodím do práce dost často, snad kolegové prominou). Stříhat můžu o víkendech a svátcích. Ale točení je občas oříšek. Tady se musím přizpůsobovat svým respondentům (a těžko je budu nutit k rozhovorům na kameru týkajících se jejich práce o víkendu, brzo ráno nebo pozdě večer). Zatím Tom fungoval bezvadně, ale poslední případ nás oba upozornil, že už prostě musíme situaci posunout kousek dál.

Naštěstí nešlo přímo o natáčení. Měla jsem jet na obhlídku místa, ve kterém se chystáme natočit jeden celý díl našeho pořadu (který jsem před měsícem začala dramaturgovat). Tom slíbil hlídání, vše vypadalo bezproblémově. Na poslední chvíli ale zjistil, že musí na důležitou pracovní schůzku. Bylo rozhodnuto. Anit jela se mnou. Myslela jsem, že celou obhlídku prospí. Tedy takový byl plán. Jenže Anitka asi vycítila mou nervozitu, jiné vibrace, nové prostředí. Zkrátka, vzbudila se hned na začátku obhlídky. Takže pak moje „práce“ vypadala následovně: Utěšování a bavení Anit, kojení Anit za chůze v Ergu (u toho jsem stihla řešit pracovní věci, jen celý štáb čítající asi pět mužů různých profesí od režiséra po osvětlovače koukal trochu divně), honění Anit „po place“ a zakazování jí různých nepřístojných činností. Na závěr Ána zpřeházela cedulky u vzácných rostlin, podezřele se ochomýtala kolem jedné jedovaté kytky (až mě musela upozornit tisková mluvčí), a završila to luxusním pokakáním (plíny jsem samozřejmě nechala v autě, měla přece spát). Nevím, jestli jsem to dokázala vykreslit dostatečně dramaticky, ale víc „jobovek“ už si za tu hodinku a půl ani nedokážu představit. I proto mě samotnou překvapily moje vlastní emoce: ne vztek, ne stud. Radost. Uspokojení. Obhlídku jsme zvládli, vyřešili vše, co jsme měli. Anit se taky bavila. A o to přeci při skloubení práce a rodiny jde, ne? Po cestě zpět jsem se musela smát. Moje Anit je prostě nejvíc, ať si každý myslí, co chce. Jenže samozřejmě se z toho nesmí stát pravidlo. Zas tak baby-friendly televize není.

S tématem „chůva“ přišel Tom. A já věděla, že už musí být hodně skříplý. Jinak by ani nepomyslel na to, že by svou milovanou dcerušku svěřil (byť na pár hodin) cizí osobě. A právě o to taky trochu šlo. Aby ona OSOBA nebyla úplně cizí. Na nějaké „výběrové řízení“ nemáme čas ani nervy. Navíc životopis pro nás není rozhodující artikl. A doporučení? Popravdě neznám rodinu s přístupem podobným našemu, od které bychom si mohli chůvu půjčit.

Vybíráme – jako většinou – srdcem. A pomohla nám náhoda. Před pár týdny ve středu jsem musela točit a na pravidelné cvičení s Anit šel Tom. Naše lektorka byla nemocná a jako záskok přišla Eva. Mladá studentka, která – ač sama nemá děti – má snad mateřství v krvi (píšu to s notným obdivem, protože „Veru před Aniti“ byla dost nemateřská a děti ji vlastně nezajímaly). Děti si ji hned oblíbily. Nějak jim voněla – a to bylo dobré znamení. Pak Tom zaslechl, jak někomu říká, že občas i hlídá. Doma jsme o tom dlouze diskutovali a pak jsme se rozhodli, že se s Evou sejdu. A uvidíme.

První schůzka s Evou v naší oblíbené herničce dopadla skvěle. „Voněla“ i mně. Byla osobní, spontánní, příjemná. Shodly jsme se v přístupu k výchově, konceptu kontaktního rodičovství i respektujícím vedení dětí. Dokonce znala i metodu nevýchovy. Domluvily jsme se, že se budeme scházet u nás, v herně nebo venku na hřišti, aby si na ni Anit zvykla. Až Anit sama přijme „tetu Evu“, rozběhne se k ní a mně s klidem zamává, teprve pak ji nechám Evě samotnou. Ostatně Anit bude i nejlepší barometr. Jestli se bude na Evu těšit (třeba aspoň z poloviny tak, jak se těší na Tomovu sestru Miki – škoda přeškoda, že má tak „full time job“), budu vědět, že je vše v pořádku.

Naše výhoda je, že nejsme tlačení časem. Můžeme si nastavit „zvykací fázi“ jak dlouhou chceme. A taky nám zatím jde jen o jedno dopoledne jednou za dva týdny. Eva je přizpůsobivá a otevřená dohodě.

Když jsme s Anit s Evou, připadá mi vše v pohodě. Eva je sympatická. Ten typ, co by na dítě nezvýšil hlas. Zážitky Anitky s ní budou na míle vzdálené tomu, co jsem prožívala v jeslích. Navíc: Půjde vždy jen o pár hodin. Vše se pro nás jako rodinu stane jednodušší. A třeba nám to časem přinese víc společných zážitků ve třech (a já nebudu tolik pracovat o víkendu). ALE. Večer se ale dívám na tu svou úžasnou dceru a do hlavy se mi vkrádají pochyby. Vím, že Tom je na tom podobně. Tak uvidíme. Možná ta „zvykací fáze“ nakonec nebude ani tak prodlužovaná kvůli Anit, ale kvůli nám.

Zatial. Vaše váhavá váha V.