To byla prča. Napřed na ní bylo vidět, že si tím není úplně jistá, ale pak měla radost a usmívala se, když viděla, jak mi to jde! V kapse bryndáku skončilo jen pár lžiček, a něco mi trochu spadlo pod bradu, ale asi tak půl kelímku jsem fakt snědl. Člověku hned líp chutná, když se může najíst sám. Taky to tak máte? Jen jsem teda pak musel hned do vany, ale to je vždycky další prča. Na začátku se s mámou trochu dohadujeme, kdo bude mít sprchu v ruce. Asi pořád ještě nepochopila, že já. Když mě umyla, mohl jsem si sprchovat, co jsem chtěl. Odtok ve vaně, prstíky na nohou, kalíšek na hraní, obličej, kobereček vedle vany… Jo tak ten prej ne. Oukej, příště si dám pozor, mami ;-).
Dneska jsem měl po strašně dlouhé době plavání. Nechápu, že nám to máma rozdělila. Dřív měl lekci Honzík a hned potom já. Většinou jsme chtěli být ve vodě oba dva najednou v obou lekcích. Proč taky ne, když je máma beztak ve vodě celou dobu a má dvě ruce, že? Ale mámě se to asi moc nelíbilo a rozdělila nám to. Honzík v pondělí, já v úterý. Jako dobrý, ale stejně mi to moc nevyhovuje. Když plave brácha, aspoň že mě máma nechá fandit ze břehu bazénu a občas plácnout rukou do vody. Zkoušel jsem se nenápadně vrhnout do bazénu, ale neprošlo mi to. Tak aspoň tleskám Honzíkovi, když skočí do vody nebo se mu něco povede. V pondělí mu šlo krásně splývání. Příště už snad sundá i ten pěnový záchranný pásek :-D.
Mámu v úterý ještě bolelo v krku, tak jsme radši na plavčo nešli, ale dneska se už cítila dobře, a tak jsme konečně po měsíci zase vlezli do bazénu. Od minule byl nějaký studenější nebo co… ze začátku se mi tam moc nelíbilo. Taky ty děti byly jiné, než si pamatuju z úterních lekcí. Ale lektorka Móňa se nenechala vyvést z míry a nakonec zařídila, že jsem se víc smál než plakal. Dokonce se jí povedlo dostat mě i pod vodu, dvakrát. Stejně ale bylo nejlepší kopání nožkama, co jsem se naučil od Honzíka. Sice tu říkanku znám od začátku plavání ve velkém bazénu, ale až doma s bráchou na pěnovém puzzle to začalo být legrační. Honzík předcvičuje a říká říkanku a já kopu nohama jako on a směju se tomu. Škoda, že tam dneska nebyl bráška se mnou. Ale tak snad zase někdy. Třeba na focení nebo natáčení pod vodou, tam býváme spolu.
Minulý rok pro mě bylo natáčení úplně neznámé. Navíc jsem ještě neměl moc natrénované potápění, a z těch 15 natáčecích minut jsem snad byl víc pod vodou než nad ní! Ke konci jsem už vážně byl rád, že se jdeme zahřát a odpočinout si do sauny. Letos už budu skoro profík. Jen to potápění by se mnou měla máma trochu víc trénovat. Není to úplně fér, když mi řekne heslo, šoupne mě pod vodu, a sama nechá hlavu nahoře. Pak se nemůže divit, že protestuju. Musím jí to do příště nějak vysvětlit.
Teď nás ale čeká zase plavací přestávka. Naše lektorka bude zdravotně indisponovaná a budeme mít dva týdny někoho jiného. Nejsem si úplně jistý, že se mi tam bude chtít. A bráchovi asi taky ne. Navíc budou jarní prázdniny a chystáme se na celý týden k babičce a dědovi. Uvidíme, jak nám půjde potápění, až se zase vrátíme do bazénu. Dám vám vědět ;-).
Váš Filípek
Jak to vidí máma
Jsem nejlepší! Ne, to si o sobě fakt nemyslím. Myslím, že jsem v rámci možností dobrá. Aspoň v něčem. A že tak, jak to zrovna teď je, je to v pořádku. A že není třeba to před nikým obhajovat, ospravedlňovat nebo o tom kohokoli přesvědčovat. Že zkrátka žijeme náš život tak, jak je nám příjemné, nebo jak právě zvládáme. Ale už dost dlouhou dobu se pohybuju ve vodách virtuálního světa matek na mateřské, matek na rodičovské, pracujících matek, podnikajících matek, látkujících matek, bezplenkově komunikujících matek, matek dlouho-kojiček i matek nekojících, jedno- i vícematek, matek očkujících i neočkujících, matek, které jsou na to samy, eko bio matek. Možná bych si od toho měla dát na chvíli pauzu. Vypnout počítač a vyjít ven. Vlastně – já už to dělám. A i venku, v reálném světě, se potkávám s nejrůznějšími matkami.
Vzhledem k věku mých ratolestí (t.č. skoro 3,5 roku a 16 měsíců) jde převážně o matky plus mínus stejně starých dětí. A někdy se nestačím divit, co všechno vidím a slyším. Nechci hodnotit, kdo jak co dělá, a jestli je to dobře nebo špatně. Mateřství mě mimo jiné postupně učí toleranci a respektu k tomu, jak žijí ostatní. Koneckonců, je to jejich život a ne můj. Jejich zodpovědnost. Každému vyhovuje něco jiného. Ale strašně často, dokonce si troufám říct, že až příliš často, narážím na něco, co jsem si vždycky spojovala výhradně s mužským světem. Ego. A je úplně jedno, jestli je to v prostředí internetových diskuzí a maminkovských webů nebo na hřišti či v herně.
Naposledy jsem zaslechla konverzaci, která vypadala asi takhle: „Moje dítě začalo chodit v 11 měsících.“ – „Moje dítě v 10,5 měsících.“ – „A naše už lítala po bytě v 9 měsících.“ (Skoro bych přísahala, že jsem na konci slyšela i „heč!“) Dotčené maminky se na sebe usmívaly, tykaly si, chovaly se mile k sobě navzájem i k dětem ostatních, ale přesto měly potřebu se takhle trumfovat. Kdo dál, kdo vejš, kdo líp. Na mém oblíbeném webu pro maminky v „naší“ skupině (stejný měsíc a rok narození dětí) se dost často řeší, kolik zvířátek už to které dítko umí napodobit, odkdy chodí na nočník, jestli umí smrkat, kolik umí slov, jestli chodí a odkdy… Do určité míry chápu potřebu porovnávat svoje dítě s jinými stejně starými dětmi. Kdyby se nějak výrazně opožďovalo v dovednostech, asi by bylo na místě probrat věc s pediatrem a zamyslet se nad tím, zda pozoruju odchylky ve vývoji i v jiných ohledech a je tedy důvod k nějakým obavám, podrobnějšímu vyšetření apod. Když ale příspěvek začíná ve stylu: „Holky, kolik už umí vaše děti zvířátek? Naše malá jenom:…“ a následuje výčet 30 druhů zvířat včetně exotických a mořských, dochází mi slova.
Přemýšlela jsem, odkud to asi pramení. Ta potřeba předvádět dítě jako cvičenou opičku, eventuálně trumfovat se s ostatními matkami, odkdy moje dítě leze, stojí, chodí, zavazuje si tkaničky, recituje básně, má první doktorát… Proč to my matky vlastně děláme? Proč to tak řešíme? Copak je nějaký rozdíl v tom, jestli dítě začne chodit v 11 nebo „až“ v 15 měsících (15 měsíců je mimochodem meta, které ani jeden náš syn nedosáhl)? Jestli umí napodobit 8 nebo 12 zvířátek? Ovlivní to nějak kvalitu jejich života? Ne. A pak mi to došlo! Není to o dětech. Je to o nás! Je to měřítko toho, jak dobré jsme mámy! A každá přece chce být nejlepší! Musí být nejlepší. Co by tomu řekli lidi? Co by tomu řekli rodiče, tchýně, tchýnina známá, sousedka odnaproti, paní pokladní v supermarketu, cizí člověk v autobuse? Jsme závislé na vnějším hodnocení, protože většinou neznáme svou vlastní hodnotu. Neumíme samy sebe ocenit. Jsme nejisté v tom, jestli to, jak vychováváme a pečujeme o svoje děti, je správně nebo ne. Nevěříme samy sobě, své intuici, svým vrozeným mateřským instinktům. A tak nás snadno znejistí poznámky okolí, jako:
- „Ona ještě nesedí? A kolik jí je? … Aha, no to naše Maruš už dávno uměla!“
- „Už bys ho měla odstavit, to není normální, kojit tak dlouho.“ (K matce, která kojí starší než roční dítě.)
- „A kojíš? … Už ne? To já jsem kojila až do devíti měsíců.“ (K matce, která kojit moc chtěla, ale prostě to nevyšlo.)
- „Nechovej ho pořád, bude rozmazlenej.“
- „Udělej paci paci / jak jsi veliká / vařila myšička…“ (k dítěti) a zklamaný pohled nebo „Ona to nezná???“ (k matce dítěte)
Ale víte co? Klidně to hoďte za hlavu. Nepotřebujete posvěcení od okolí, že to děláte dobře. Důvěřujte samy sobě. Buďte sebe-vědomé. Protože právě takové jste nejlepší. Všechny jsme nejlepší. Všechny děláme to, co je v danou chvíli to nejlepší pro nás a naše děti. A tím nejlepším hodnocením nám budiž spokojenost našich dětí i naše vlastní. Buďte nejlepší (pro sebe a své děti, ne pro okolí) a užívejte si to :-).
Já taky budu 😉
Jarka
