Planý poplach

Fotografie z ateliéru rodinné fotografie Fotoprome.cz

Byli jsme na návštěvě ve městě, kde se konal maraton. K této příležitosti byly přichystané i atrakce pro děti. Nafukovací skákací hrady různých tvarů a velikostí. Nejsem zrovna zastáncem této zábavy a to z jednoho důvodu. Toby je ještě malý a do hradu se většinou nahrnou velké děti a skáčou hlava nehlava. Tentokrát tam bylo ale tolik nafukovacích atrakcí různých velikostí, že bylo jasné, pro jaké věkové kategorie jsou určeny. A našel se hrad i pro nejmenší! Toby, poprvé v této atrakci, byl nadšený. Skákal ze strany na stranu, padal a všemu se smál. Celkem skákaly v „naší“ atrakci jen 3 děti, včetně Tobyho, tudíž si to opravdu užívaly. Až do chvíle, kdy se ze strany přes stěnu hradu snažili dostat tři velcí kluci. Zhruba ve věku 10-12 let. Vylezli na stěnu a seskočili mezi nic netušící malé děti. Velcí kluci si udělali z těchto seskoků odpolední zábavu. V tu chvíli jsem si říkala, že škoda, že nemluvím dost dobře vlámsky. Když jim něco řeknu v angličtině, nebudou mi rozumět. Když se jejich skákání mezi malé děti opakovalo a já se musela s každým skokem ujistit, že Toby není v jejich dosahu, zeptala jsem se Michela, jestli jim nemůže něco říct. Zeptal se mě, co by jim měl jako říkat… „Třeba, že tenhle hrad je určen pro malé děti a oni mohou jít skákat do deseti dalších, určených pro větší děti?!“ Michel odmítl… Po každém seskoku těch malých vetřelců jsem se na ně podívala pohledem „jestli skočíš na moje dítě, skočím já na tebe“ a docela to zabralo. Vlastně jsem ani nebyla naštvaná na ty kluky, spíš na jejich rodiče. To je nikdo nehlídá? To je každému jedno, že jsou tak neohleduplní?

A teď zpět k té mé dnešní únavě. Proč jsem nevyspalá? Protože mám doma jeden a půl roční dítě : -). Během týdne jsme dostali z jesliček zprávu, že již dvě děti mají neštovice a jsou doma. Proto bychom měli své děti víc pozorovat a při podezření na plané neštovice navštívit lékaře. V sobotu měl Toby teplotu a neustále polehával. A nejedl – to už je co říct, protože on jí často a rád. Nechtěl ani ovoce, jeho oblíbené. Večer se mu začaly objevovat flíčky na těle. Čekala nás probdělá noc. Toby špatně spal a my samozřejmě s ním. V neděli ráno Toby vstal s červenými fleky na obličeji. Jeden pod jeho pusou vypadal jako puchýřek. A je to tady! Neštovice! Toby už neměl teplotu, ale během dne měl čím dál více červených flíčků v obličeji a na rukou. Je neděle (obvyklá doba, kdy začíná být dítě nemocné), v pondělí skočíme k doktorce. Čekala nás další bezesná noc. Toby byl často vzhůru, hodně plakal a škrábal se na bříšku. Plival i dudlík. Vypil jen trochu vlažného mléka. Když Toby nakonec zabral, nemohla jsem usnout já. To je jeden z neduhů mého těhotenství… v noci se budím a doslova pár hodin koukám do stropu. Když jsem začala opět usínat, vzbudil se s pláčem Toby. V pondělí jsme šli k doktorce skoro najisto – neštovice. Ale co, alespoň to bude mít za sebou! A co myslíte? Žádné neštovice! Virus. Virus způsobující teplotu a vyrážku po těle a v obličeji, která se podobá neštovicím. Horší je, že Toby má spoustu malých puchýřků v ústech a tudíž nemůže jíst! Ne, že by nechtěl, prostě nemůže. Chudáček můj! Vracíme se tedy k přesnídávkám. Já už mu v neděli ze zoufalství nabízela i popcorn! A ani ten si nevzal. Jaké máte vy zkušenosti s dětskými nemocemi?

Příští týden strávíme v Čechách u mých rodičů. Těším se! Moje mamka se na Tobyho vždycky hrozně těší a tráví s ním spoustu času. A já mám čas si třeba jen prolistovat časopis. Takový luxus! Nebo nemusím celý týden vařit, neboť to je doména mého táty. Musíme si vždy jen říct, co bychom rádi. Příští týden je tedy ve znamení relaxace. Doufám, že už se nám všechny nemoci vyhnout. Alespoň na týden.

Mějte se hezky a příště opět na napsanou!