Peklo se škol(k)ou

Kdo čte moje příspěvky pravidelně, určitě ví, že Honzík chodí do Montessori školky. Státní Montessori školky, abych byla přesná. Je tam moc spokojený a my jako rodiče samozřejmě také. Školka má dlouholetou historii a praxi, výborné reference a nestojí tolik jako soukromé školky. Celkem logicky tedy chceme Filípka dát sem, do „naší“ školky. Chtěli jsme už loni, kdy mu v době začátku školního roku ještě nebyly tři. Tak nějak jsem věděla, že by to asi bylo hodně velké štěstí, kdyby se to povedlo a Filip se do školky dostal. Loni to z kapacitních důvodů nevyšlo (protože povinná předškolní docházka: předškoláci mají absolutní přednost před všemi ostatními). Byla jsem opakovaně ujišťována, že příští rok už to bude v pohodě. Zůstala jsem kvůli tomu o rok déle na rodičovské dovolené, resp. na neplaceném volnu. Řekli jsme si, že nám to za ten rok skromnějšího fungování a čas s dětmi prostě stojí. A že nechceme mít každé dítě jinde a dělat kompromisy.

Letos jsem předpokládala, že situace bude podobná jako minulý rok a Filip jako téměř čtyřletý se do školky dostane bez potíží. Nepočítala jsem ovšem s tím, že na nějakých 35 míst se přihlásí skoro 120 dětí. A nepočítala s tím ani paní ředitelka, ani učitelky v jednotlivých třídách. Pochopitelně, že mezi přihlášenými dětmi bylo tolik předškoláků, že (skoro) čtyřleté děti se dostaly snad jenom dvě. Dělicí čára přijat–nepřijat se zastavila těsně před Filipem. Mrzí mě to kvůli nám osobně, ale i proto, že tím trochu upadá heterogenita tříd, jeden ze základních principů Montessori pedagogiky.

Věkově smíšená třída umožňuje jiné sociální vazby mezi dětmi a jiné fungování než třídy homogenní. Je to přirozenější než třídy podle ročníků. Děti se od sebe mohou navzájem naučit více různých věcí (ať už žádoucích nebo nežádoucích, ale i to prostě patří k životu), starší pomáhají mladším. A každé dítě má v rámci své skupiny možnost okusit roli těch menších, mladších, kterým starší kamarádi v případě potřeby pomáhají, a posléze v rámci lehce obměněné třídy zakusí i roli starších, šikovnějších kamarádů, kteří pomáhají a mohou být v jistém smyslu vzorem a motivací pro ty mladší. Jenže v naší školce se za ty tři roky, co tam Honzík chodí, neustále zvyšuje podíl předškoláků v jednotlivých třídách, letos jich v Honzíkově třídě bylo asi 18 z 28 dětí. Honzík, kterému bude v září šest, patří už tři roky po sobě mezi asi 5 nejmladších dětí ve třídě.

Těžko s tím ale někdo něco udělá. Litera zákona hovoří jasně. Pravomoci paní ředitelky jsou stejné jako u všech jiných školek, bez ohledu na to, jak je výuka v jednotlivých školkách organizována, bez ohledu na to, že by bylo více než logické dát přednost mladším sourozencům dětí, které do školky už chodí, před dětmi „cizími“, které třeba s Montessori pedagogikou nemají žádnou zkušenost a jen se jejich rodiče rozhodli je na ten poslední předškolní rok přehlásit z jiné školky, protože se rozkřiklo, že zrovna tahle školka je fakt dobrá. Nevidím v tom moc smyslu ani pro ty děti samotné, na poslední ročník školky je přehlašovat jinam.

Zřejmě ale nakonec něco podobného sama udělám. Další rok doma si už nemůžeme dovolit – finančně, a upřímně, já už potřebuju „změnit lokál“ a dostat se zase víc mezi dospělé lidi a trošku si rozšířit obzory. Nehledě na to, že i na Filípkovi vidím, jak moc by chtěl taky chodit do školky jako starší bráška. Filípka přijali do jiné školky, která naštěstí má také věkově smíšené třídy. Alespoň v tomto ohledu bude tedy naše druhá školka podobná, i když bez Montessori programu. Sympatické je i to, že je blízko od Honzíkovy školky, a logistika spojená s tím, že každý z kluků bude jinde, nebude pro nás aspoň tolik bolestivá. Sice jsem si přála, aby se kluci ve školce aspoň na ten jeden rok potkali (ne nutně ve stejné třídě), ale zatím to tak nevypadá. Píšu zatím, protože stále doufám, že se nějakým řízením osudu to jedno místo pro nás ještě najde. Možná se někdo odstěhuje nebo rozhodne dát nakonec dítě jinam. Honzík se taky dostal jako náhradník až začátkem září, i když oproti Filípkovi jakoby o rok dříve (v čerstvých třech letech).

Pokud se místo neuvolní, budu zřejmě za rok řešit, jestli Filípka přehlašovat do jiné školky a vytrhávat ho tak z kolektivu, který už bude znát, protože ho přece jenom budou čekat ještě další dva roky školky. Jako podzimní dítě půjde – stejně jako Honzík – do školy de facto až jako sedmileťák. A přinejmenším z dnešního pohledu se mi dva roky v Montessori školce zdají jako skvělá volba, když vím, že bych chtěla oba kluky dál nechat v Montessori škole. Ale kdoví, co se ještě přes prázdniny stane a jak bude eventuálně Filípek spokojený v té druhé školce. I nadále budeme chodit alespoň na naše oblíbená hrací odpoledne do Monte školky.

Čtěte také:

• Proč jsou školkové děti tak nemocné?
• Školka a kojení: Jde to dohromady?
• Kariéra, nebo rodina?

Cvičný zápis do školy

Jestliže jsem květen strávila ponořená do tématu zápisů do školky, duben jsem věnovala škole. Honzík je sice narozený v září a měl by tedy nastoupit do školy až v září 2019. Na druhou stranu je ale v několika oblastech hodně napřed a dost lidí v našem okolí se opakovaně podivovalo nad tím, že nepůjde do školy už letos. Vždyť přece tak pěkně čte a počítá a umí si leccos najít v mapách a dohledat na internetu. Co jako bude pak v tý škole dělat, když ho necháme ještě rok ve školce?!

Sama jsem byla nahlodaná už dlouho a pořád zvažovala, jestli se snažit nechat ho v Pedagogicko-psychologické poradně „uschopnit“ už letos, nebo mu dopřát čas, nechat mu „dětství“ bez povinností o rok déle… Už loni, když jsme s ním absolvovali několik konzultací v PPP a ve Speciálně pedagogickém centru kvůli podezření či vyloučení Aspergerova syndromu, se nám dostávalo rozporuplných doporučení. Z pohledu čistě pedagogického by asi stálo za úvahu dát ho do školy dříve.

Sama jsem zářijové dítě, které šlo do školy až v sedmi letech, a dost jsem se tedy ve škole nudila. Slabikář jsem si obracela vzhůru nohama, aby bylo čtení aspoň trošku výzva. Díky tomu, že jsem chodila do vesnické malotřídky, jsem v první třídě odposlouchávala vyučování druháků a uměla vše s nimi, ve druhé třídě se totéž opakovalo třeba s vyjmenovanými slovy. Jenže pak se třídy přeházely a s naší třídou byl nižší ročník. To už mi mnoho nového nepřineslo – co do výuky a nové látky. Z hlediska sociálních vazeb a fungování v kolektivu to bylo skvělé. Vlastně asi i díky této zkušenosti jsem takovým zastáncem věkově smíšených tříd ve školce i ve škole.

Konzultace v PPP a SPC sice naše podezření, že máme doma malého aspíka, nepotvrdily, ale ani jednoznačně nevyvrátily. Možná se k tomuto tématu ještě v budoucnu vrátíme. Ale to by bylo asi na jiný blogový příspěvek. Nicméně z pohledu psychologického a vývojového se jednoznačně potvrdilo, že rozdíly mezi tím, co Honzíkovi jde, v čem je tzv. napřed, a tím, co mu moc nejde a je naopak jaksi pozadu, jsou opravdu dost velké. Sociální zralost, zvládání emocí, sebeobsluha, motorika – hrubá i jemná – to jsou oblasti, v nichž je pro něj ten rok ve školce k dobru určitě výhodou.

Přesto jsme – ze zvědavosti a taky trošku skrupulózně – zápis do první třídy do naší vyhlédnuté Montessori školy šli zkusit. Chtěla jsem zjistit, jak to u zápisu vypadá, možnost navštívit třídy a pracovat s Montessori materiálem je vždycky vítaná, a kdyby snad náhodou nebyl tak veliký nával a Honzík mohl být z kapacitních důvodů přijat už letos, asi bychom se posnažili a potřebné papíry si vyběhali. Pro dítě, které je zvyklé na Montessori prostředí ve školce, nebude přechod do Montessori školy až takovou zátěží, říkala jsem si. Ale i paní učitelka u zápisu, která Honzíka viděla prvně a měla s ním tu čest pouze několik desítek minut, mi pak při rozhovoru doporučila „odklad“ (v našem případě tedy jen zachovat nástup do školy ve standardním termínu), protože je zjevné, že sociálně ještě není úplně zralý pro školní docházku.

Od září nás tedy čekají dílčí změny v zaběhnutém rodinném fungování. Budeme mít doma jednoho předškoláka, jednoho čerstvého školkáče, a jednu matku, které se začala zvolna zařazovat zpět do pracovního procesu. Už na tom makám, ale o tom někdy příště. Dnes už jsem toho myslím napsala více než dost. 😉

Mějte se krásně a užijte si poslední dny před začátkem letních prázdnin!

Jarka