Pavlíny deníček

PAVLÍNY DENÍČEK Jmenuji se Pavlína, je mi 25 let a pocházím z Kolína :). Právě prožívám sedmnáctý týden svého již třetího těhotenství. S partnerem se tak snažíme krotit dva raubíře. Starší syn Alex se narodil v srpnu 2010 a mladší Max v říjnu 2012. Ano, je to tak. Právě mám doma osmiměsíční mimi a v břiše už mi rajtuje další. S partnerem jsme to tak trošku neplánovali, ale jak už to bývá – člověk míní, život mění.

Tak jako při druhém těhu mám i teď obavy o to, jak vše zvládnu. Neuměla jsem si nejdříve představit jak se popasuji se dvěma dětmi. A nakonec to vše tak nějak samo vyplynulo. Bude to tak i tentokrát?  To opět zjistím až bude nový člen rodiny s námi.

Píši člen, protože zatím samozřejmě ještě nevíme, zda to bude kluk nebo holka. Otázkou ale zůstává, zda vůbec musíme čekat na ultrazvuk, kde se to dozvíme. V partnerově rodině jsou takřka jen kluci. A tak ani on sám neveří, že by vytvořil človíčka bez ocásku :). Navíc říká, že s klukama si alespoň v budoucnu nemusí pořizovat zbrojní průkaz, aby mohl odhánět nápadníky. Naproti tomu já bych si holčičku přála moc a moc. Přeci jen by to doma na ty moje chlapy chtělo zpřízněnou duši.

Znám ženy, co tvrdí, že všechny jejich těhotenství probíhala stejně. A znám takové, co tvrdí, že jim bylo jinak v závislosti na tom, zda čekaly kluka nebo holku. Já musím prohlásit, že každé mé těhu je jiné bez ohledu na pohlaví miminka. S prvním synem tu byly neustálé bolesti břicha a vůbec to těhu celé bylo divoké. Hospitalizace v nemocnici, autonehoda… Můj druhý požehnaný stav byl po zdravotní stránce v pořádku. Na začátku mě ale trápily ranní celodenní nevolnosti a neustále jsem měla chuť na sladké. Což byla oproti předchozí zkušenosti změna. A celé jsme to úspěšně završili porodem ve vozidle rychlé záchranné služby.

A tentokrát je mi opět úplně jinak. Vlastně až na nějaké to motání hlavy a malátnosti po ránu, když se včas nenajím, mi není vůbec nic. Ono by to asi ani jinak nešlo. Těhotná nebo ne, tak jako tak jsem na nohou každý den od šesti od rána. A pokud není přítel doma anebo nepřijede na návštěvu moje kamarádka Bára, nemám šanci se zastavit. A tak si říkám, že tenhle mimiňák bude mít tuhý kořínek a prostě se rozhodl, že s námi chce být. Tak teda jo!

Další obavy mám z toho, jak efektivně rozložit svou pozornost mezi tři děti, aniž by ani jedno nebylo šizeno. O to se snažím už teď. Zkouším se maximálně věnovat oběma dětem. Alex má svou hlavu a je to vztekloun. Záchvaty na zemi už máme za sebou. O to víc nás překvapil, že na brášku nežárlil. Sice nás ze začátku zkoušel, jestli je také ještě pořád náš, ale už po pár týdnech jsem se nemusela bát si odskočit a nechat je bez dozoru. Navic je to pečovatelka. Dá napít čaje, podá dudlík, utře miminu uslintanou bradu, a když mimi brečí volá na něj nonono. Budiž, o něj strach nemám. Ale roční prcek a čerstvé mimi? To už bude větší mazec. I přítel má obavy, ale je jasné, že víc to visí na mně.

Jedno je ale jasné už teď. Tentokrát určitě nemám na nějaké poklidné těhu nárok. Vše budu muset zvládat tak jako teď i s nadouvajícím se bříškem. To ale neznamená, že se na naše malé budu těšit o něco méně. Jen už se člověk nezastaví nad každým kopanečkem, aby si ho užil.

Za to si to užívám doma s našimi zlatíčky. Maxík už na Alexka doráží a ten vymýšlí samé mimi-srandy, kterým se pak oba smějí na celé kolo. A to je ten okamžikm, kdy si člověk říká, že to za tu dřinu stojí. Toho se snažím držet a snad mi to bude co platné po celou dobu tohoto šíleného období v ženině životě. Protože tvrzení, že je to to nejkrásnější období v životě ženy, mohl doopravdy vyřknout jedině chlap. A maminy mi jistě dají za pravdu.