Pavlína, vévodkyně z Kolína

Čas letí jako blázen. Ani se to nezdá a já už se přehoupla do druhé poloviny svého posledního těhu v životě. Procházím si právě 21. týdnem a naše ,,mini mimi“ se mi najednou zdá být mnohem blíž. Snad je to i tím, že až za poslední dva týdny vykouklo na svět bříško které už je opravdu bezesporu těhotenské. Uvědomuji si, že mnohokrát za den si ani nevzpomenu, že vůbec nějaké mám. Málo naplat. Domácnost i péče o děti musí běžet jako na drátku i s broučkem uvnitř.

Teprve když si sednu a stane se ze mě boxovací pytel, připomene mi to: ,,,Mami já jsem tady!“ Někdy jsou ale dny, kdy cítím, že by trochu odpočinku neškodilo. To pak bolí záda, je mi mdlo a vůbec mám pocit že je mi od všeho trochu. Záda mě začínají trápit mnohem víc než předtím s klukama. Napadlo mě, jestli to není i poměrně brzkým otěhotněním po porodu Maxe. Přece jsem někde četla, že tělo se vrací kompletně dopořádku až dva roky. Mám trochu obavu, aby moje tělo tu zátěž zvládlo. Přeci jen to není taková pohodička jako být těhotná a nemít žádné dítě na starost. Natož mít dvě. Držím si palce, protože jakýkoli můj zdravotní problém by pro nás byl špatný.

Co se zbytku rodinky Homolkových týče, tak Alex stále ,,frfňá“, babi je řádně jízlivá a nepříjemná (kolikrát bych si na celý článek vystačila jen s ní), taťku nám již po několikáté zlobí ledvinové kamínky a Maxík je vřískal obecný. Normálně celkem poklidné, i když někdy zdlouhové večerní usínaní se nám proměnilo na řev lví smečky. Ten se ovšem nedá utišit ani jejím nejsilnějším členem. To naše poupátko prostě vydává tyto libé zvuky tak dlouho jak sám uzná za vhodné. Bohužel se tato představa naprosto liší od té mojí. No vážně, 45 minut neutěšitelného a na výsost rozvtekleného broučka je až až. Je úplně jedno, zda jsem u postýlky, zpívám, hladím, tiším, konejším, přidržuji dudlík nebo dám napít čajíku.Ta mrňavá potvora prostě dál ryčí jak něco co ani nejsem schopná popsat. Člověku by se nad tím pohledem chvílema chtělo samotnému brečet.

Po několika dnech jsem došla k závěru, že miláčkovi nejspíš vadí tyčky u postýlky nebo postýlka samotná. Znám to už od Alexe, ikdyž u toho nás to potkalo skoro až v roce a půl. Maxík se chce převalovat z jednoho boku na druhý, dokud si nenajde pohodlnou spací pozici. Problém však tkví v tom, že na jedno převalení se dostane z namáčklé pozice u jedné strany postýlky do té samé pozice akorát na její opačné straně. K tomu si během převalení na druhý bok natáhne nožky a nechá je tak. Pamatuji si to od Alexe. Dítě klidně spí, najednou potřebuje změnit polohu. Rána jak z děla nožkama o postýlku. A to bych se pak asi taky vztekala a řvala. Nedokáži pochopit že lidem v postýlkách spějí i tříleté děti. Zřejmě opět potřebujeme mít doma něco extra. Nám to ale až tak nevadí. Po rekontrukci dětského pokoje zkusíme dát Maxe hajat k bráchovi. A třeba to bude lepší, když bude mít víc prostoru.

A co ta Cambridgeská vévodkyně? Mediální humbuk kolem jejího porodu nás doma v myšlenkách postihl úvahami nad naším vlastním. Alex se narodil v ÚPMD v Podolí. Po tom, co mi napraskla plodová voda mi během následujích jedenácti hodin nebylo nic. A pak nastaly bolesti ihned po třech minutách a po hodině a půl bylo naše zlato na světě. Péče na úrovni, personál úžasný, milý, sdílný. Opravdu mohu jen doporučit. Moc mi vyhovovalo mít pocit, že jsem v rukou opravdových odborníků. A tak i s Maxem jsme byli zaregistrováni k porodu tam. Postupně jsem dojížděla na vyšetření a už dopředu mi bylo z toho neodvratného stavu bolesti zle.

Během spánklu mě probudilo bolestivé lupnutí a ja věděla, že to povolily plodové obaly. Ihned jsem se zvedla a došla na záchod abych nevyplavila postel. Za mnou zůstalo jen pár kapiček. Chvíli jsem čekala jestli se bude něco dít. Bolestivý tlak uvnitř mě a po chvíli další takový mě ujistil že je to tady. Vzbudila jsem Jirku a ten narychlo oblékl Alexe a zabalil mu věci s sebou k babi, kde jsme byli dohodnutí, že ho cestou do Prahy necháme. Ještě na konci dálnice bylo vše únosné. V autě jsem si lehla abych miminu nepomáhala gravitací.

Jenže náš taťka uháněl jak blázen a ve chvíli kdy jsem mu chtěla říct ať raději jede pomaleji za to však komfortněji jsme najeli na mírný hup. Ten ale stačil na to, aby ve mě Maxík doslova poskočil kupředu a po následující okamžité kontrakci jsem věděla že je zle i přes to, že před sebou máme už Černý most. A tak nezbylo než zavolat záchranku. Věděla jsem, že ještě pár takových bolestí a nebude se dát dělat nic jiného než tlačit. Rachlá rota přijela, po další kontrakci mě naložili a uháněli do nejbližší porodnice, což ovšem nebylo mé milované Podolí. Po vyšetření mě lékařka ujišťovala že je to ještě minimálně na půl hodiny a že to stíháme. Oponovala jsem a měla jsem pravdu. Po chvíli auto zastavilo a rázem tu byl s námi Max. Narodil se před vchodem do porodnice.Okamžitě jsem se Ptala na partnera, zda věděl kam má jet a v ten samý okamžik se otevřeli dveře a on tam stál. Porod Maxe tedy nestihl. A to u něj tentokrát chtěl být více než u prvního. Tak napotřetí mu to dopřeji.

Aby Vám vůbec bylo jasné, proč jsem toto všechno popisovala tak tentokrát už víme že by mě nestihl dopravit včas ani vrtulník. Nezbývá tedy než rodit v naší kolínské nemocnici. Což o to, nedávno ji díky štědrému panu Ráthovi rekonstruovali. Nemocnici ale dle mého názoru dělá především personál. Jednoduše vám to vysvětlím asi tak, že kdyby někdo z nás měl jakýkoli vážnější zdravotní problém (ťuk, ťuk), rozhodně bychom bez mrknutí po předchozích zkušenostech volili jiné zařízení. Málokdy jsem se tu setkala se sdlností a lidským přístupem. Naopak i na oddělení rizikového těhotenství jsem si připadala jak obtížný hmyz který vyzvídá a má otravné otázky.

Napadlo mě, že jakmile se půjdu zapsat k porodu, domluvím si schůzku s primáři příslušných oddělení a osobně si s nimi o mých, řekla bych naprosto normálních, představách promluvím. A najednou porodí Kate a druhý den jde domů. Hned na to Babyweb uveřejní článek o ambulantním porodu. Zdá se to pro nás být naprosto ideálním řešením. Má představa je taková, že pokud to bude zdravotní stav můj i našeho drobka dovolovat, přála bych si jít domů druhý den po porodu. Tedy 48 hodin poté. Oddělení šestinedělí mě vždy hrozně vyčerpávalo.

Neopočinutá, nevyspalá a ještě nedej bože nucená dělat s mimi něco jinak než jak jsem zvyklá, protože samozřejmě jen tak je to správně. Děkuji už nechci. A tak jsem si řekla, že jeden den přežiju. Stejně budu vyčerpaná a bude mi asi i jedno kde jsem. Ale pak pápalipá. Ležet ty další dva dny můžu i doma. Taťku budeme mít u sebe a děti budou klidnější že je ,,mamí“ doma. Především Maxík. Ten vůbec není zvyklý být bez maminky a není to tak dávno co jsem musela utéct z odpoledního kina i přesto, že hlídala naše teta ,,Báje“ (Bára), kterou oba kluci znají ale hlavně ona zná je. Je mi úzko už jen z pomyšlení, že budu bez něj. Naopak o Alexkovi vím, že už je to velký kluk, který vše s přehledem zvládne. Tak strašně teď za poslední půlrok zestárnul. Ale ne že mi bude chybět o něco míň. Zkrátka ano, já jsem otrokem svých dětí.

Jinak to ale asi nepůjde. Tedy, je mi totiž naprosto jasné, že přijít do tohoto kolínského ústavu a chtít po nich odchod z porodnice po 24 hodinách, plus žádost o provedeni epiziotomie jen kdyby hrozilo natržení by vyprovokovalo rozhovor plný zdvižených obočí, ironické konverzace (protože co si to dovoluji, když jsem jenom člověk), nepříjemné hádky a nakonec mého konstatování že ať se jim to líbí nebo ne, mám na to za určitých podmínek nárok. A myslíte si, že by o mně potom zdejší špitál mluvil jinak než jako o kolínské vévodkyni? Jsem přesvědčená, že se tam najde i lékař, který by mi to byl schopný říct i osobně. Už jsem si tu tak nějak zvyklá, že pokud po nich něco chci, musím se o tom infomovat jinde a pak si to vyhulákat.

A korunku tomu všemu nasadím až zdejším pánům skorobohům v tom samém rozhovoru oznámím že u nás se kojení konat nebude. To už budou zřejmě mít cuky hulákat i oni. K nekojení mám hned několik důvodů. Zaprvé se nám to nevedlo. Alexek byl chudák o hladu a já mlíko žádné. Za druhé se vžijte do mé situace a mého dne. Opravdu si myslíte, že bych tam někde vyčarovala volný čas na kojení? Pak mi taky vyhovuje věedět předně kolik mimi vypije a nemuset neustále vážit. A poslední můj důvod je ten, že já ke kojení nemám asi vztah. Není pro mě nejkrásnější pocit na světě mít miminko přisáté u prsu. Spíše naopak. Necítila jsem se při tom dobře a po psychické stránce mi to nedělalo dobře.

Max už nebyl kojený vůbec. V podolí jsem je na to dopředu připravila a počítali s tím, avšak po tom, co jsem skončili na Bulovce, byla jsem nucená vest rozhovor o nekojení znovu. A to byl sakra problem. Tedy jak u kterých lékařů. Max tedy hned cca po šesti hodinách od porodu začal dostávat nutrilon. A my byli nuceni zůstat tam o den déle poněvadž i přes moje trvzení, že to dítě má málo a je hladové mně nikdo neposlouchal a tak málo přibíral. Až jeden moc hodný pan doktor si se mnou popovídal i o tom, jak jsem to měla s prvním synem a po ujištění, že Alex byl a stále jestě někdy je malá popelnice řekl: ,, No jó, tak to je taky žrout. Kdepak na takovýho chlapa s kojením. Přidáme mu extra navíc.“ A rázem bylo vše v pořádku a Maxík klidně spinkal až do dalšího krmení.

A takhle si bude kolínská vévodkyně nárokovat něco extra jako madam a bude na šestinedělí opět kazit kojící morálku.

Dnes to bylo vyčerpávající, mějte se podle svých představ.

Vévodkyně