Parťáci

Skoro vůbec se jí nebojím, možná dokonce i míň než brácha. Ten vždycky křičí a vzteká se, když se mu pověsí zubama na tepláky nebo mu začne kousat botu. Já taky křičím, když mi Brita tohle dělá, ale většinou je máma někde poblíž a rychle mě zachrání. A když mě Brita zrovna takhle nezlobí, zlobím já ji. Líbí se mi, jakou má štěněčí hebkou srst, trochu ji taky tahám za ocásek nebo ji zkouším zvednout. A moc rád jí házím míček, nedohodím sice daleko a často to letí někam úplně jinam, než jsem původně zamýšlel, ale to ona nepozná, tak se tvářím, že takhle jsem to chtěl.

Ještě pořád jsme s mámou a bráchou u babičky a dědy, ale myslím, že si docela oddechnou, až se po třech týdnech vrátíme zase domů do Prahy. Teď jsou tu s námi navíc ještě na pár dní i sestřenice Andulka s Terezkou, a to už je v kombinaci s námi a Britou docela velká a hlavně hodně hlučná smečka. Na dědu je to asi už moc, většinou je někde zalezlej nebo jezdí se sekačkou, aby nás neslyšel. Mámě s babičkou asi naše hulákání nevadí, vždycky aspoň jedna z nich je s námi na zahradě. O tom, jak super to tady je, už jsem vám psal. Posledních pár dní se navíc umoudřilo i počasí, a to je teprve paráda. Po snídani jdeme ven a vracíme se až večer na koupačku a do postele. Jinak jsme pořád venku. Na hraní, spaní, jídlo, prostě pořád venku. Doma v Praze je sice blaze, ale tohle mi tam bude chybět. Už se těším, až si tyhle prázdniny na venkově za pár týdnů zopakujeme. Snad mě Brita do té doby nepřeroste!

Mějte se fajn!

Váš Filípek

Jak to vidí máma

Když jsem byla malá, vždycky jsem v kolektivu dětí přirozeně přebírala roli té rozumné, starší, pečující. Starala jsem se nejen o svou mladší sestru (věkový rozdíl mezi námi je 18 měsíců), ale i o ostatní malé děti ve skupině. Nejčastěji nás bývalo pohromadě pět, my dvě a tři holky od sousedů – nejstarší z nich je o pár měsíců starší než moje sestra, nejmladší je asi o 7 nebo 8 let mladší než já. V tomhle našem malém holčičím gangu nám bylo fajn. Hrály jsme si spolu, leccos se učily od sebe navzájem, lezly jsme po stromech, zpívaly, chodily na byliny (pamatujete si ještě povinný sběr starého papíru a léčivých bylin na základních školách?), později řešily, jestli se budeme líbit klukům. Bylo super mít takové parťačky.

Když jsem byla o něco starší, naše cesty se rozdělily. Já jsem z té bandy vypadla první – od 12 let jsem dojížděla zhruba 20 km do Tábora na víceleté gymnázium, zatímco holky zůstaly v naší ZŠ. Později studovala moje sestra střední školu v Českých Budějovicích, a protože to je od nás stejně daleko jako do Prahy, bydlela tam přes týden na intru a domů jezdila jen na víkendy. Ještě před jejím nástupem na střední školu jsme se občas hádaly, někdy rvaly jako koně, celkem často tahaly o oblíbené kousky oblečení a jednou jsme se pohádaly kvůli klukovi. Když ale šlo do tuhého, držely jsme vždycky při sobě, pomáhaly si a jedna na druhou jsme nedaly dopustit. Od dob ségřina intru jsme si najednou ochotně nabízely ty nejvíc nejlepší svetříky a trička, páteční odpoledne jsme se zašívaly k Janě do pokoje a drbaly o všem možném (nejvíc o klukách pochopitelně), a v neděli večer jsem chodila Janu vyprovázet na nádraží.

Během studia na vysoké škole (Jana v Brně, já v Praze) se náš sesterský vztah ještě prohloubil a utužil. Byla jsem první, kdo se dozvěděl, že Jana čeká miminko (tedy až po tatínkovi, samozřejmě), pomáhala jsem jí chystat svatbu, u obhajoby diplomky jsem jí hlídala sedmiměsíční Andulku. Jana mi hned po mém prvním rande s Martinem řekla, že ví, že se vezmeme. O obou mých těhotenstvích věděla dřív, než zaschly těhotenské testy. Vzájemně jsme si odsvědčily naše sňatky. Jsme prostě parťačky, víme o sobě zřejmě všechno, sdílíme spolu radosti i starosti.

Když jsem kdykoli během svého dospívání uvažovala o tom, jaké to asi bude, až budu mít jednou sama děti, ani na chvíli jsem nepochybovala o tom, že budou mít takový vztah, jaký máme s mou sestrou. Považovala jsem to za samozřejmost. Časem jsem pochopila, že to až tak samozřejmé není, že leckdy jsou právě vztahy s těmi nejbližšími velmi komplikované, někdy rezervované, jindy se sourozenci roky nestýkají a prakticky o sobě nic nevědí. Nicméně stále dál věřím, že naši kluci budou dobrými parťáky, že si budou pomáhat a budou držet při sobě.

Snad to nebude znít pyšně a nabubřele, ale myslím, že dobré základy už tu jsou. I když se strkají, perou, hádají a v poslední době slyším z jejich úst nejčastěji „Moje! Moje!“, několikrát denně mě dojímají tím, jak si bezelstně pomáhají, dávají si pusu na dobrou noc, dělí se spolu o hračky nebo jídlo. Když jsem začínala psát tento článek, ozýval se z chůvičky na stole zhruba takovýto „rozhovor“:
F: „Máma…“
H: „Filípku, klidně spi, já jsem tady s tebou. Budu ti povídat pohádku, chceš?“
F: „Jo.“
H: „Tady jsou koleje a…“
F: „Tambaj!“
H: „Myslíš tramvaj?“
F: „Jo.“
H: „Tak jo, je tam tramvaj a..“
F: „Jak!“
H: „Jo, vlak taky, motoráček.“
F: „Puchu!“
H: „Chceš pusu?“
F: „Jo.“
Ještě chvilku jsem naslouchala zvukům z chůvičky, dokud vypravěč Honzík neusnul dřív, než stačil Filípkovi odříkat jízdní řád, pak postupně utichlo i Filípkovo občasné „máma“ a „ípo“ (mlíko). Teď už je slyšet jen pravidelné oddechování a já si představuju, že tam kluci leží přitulení tak, jak byli, když jsem z pokoje odcházela. Určitě se zas mezi ně nebudu mít kam nacpat. 🙂

Večerní ukládání u babi a dědy mě přivedlo na myšlenku, že by možná stálo za to přesunout v dohledné době Filípkovu postýlku k Honzíkovi do pokojíčku, aby mohli bráchové usínat spolu každý večer i doma, nejen když si užíváme našeho venkovského pobytu. Drobný háček spočívá ovšem ve stále ještě velmi hojném nočním kojení, tak uvidíme, jestli třeba během prázdnin dospějeme v tomto ohledu ke vzájemné dohodě. Vůbec by mi nevadilo vyměnit noční kojení za častější denní, přece jenom jsem celou noc nespala už pár let… To ale nechtěně odbočuju jinam, než jsem původně zamýšlela. Chtěla jsem se zaměřit na rodící se parťáctví těch našich dvou minichlapů.

Ve většině případů se chová Honzík ochranitelsky nebo nápomocně, přesně v duchu očekávání, která lidé obvykle u starších dětí mají, ale už párkrát nás dokonale odzbrojil mladší Filípek. Honzík má teď takové období, že chce být vždy, všude a ve všem první. Bohužel si to obvykle představuje tak, že se celý svět zastaví a počká, až to on stihne. Ne vždy jsem ale ochotná a schopná s ním tuhle hru hrát. Jeho vzteklé záchvaty, když není po jeho, jsou tedy u nás na denním pořádku.

Naposled hrozil výbuch vzteku u oblékání pyžamka po koupeli. Filípek už byl v pyžamku a ve svém spacáčku a společně jsme čekali, až Honzík dokončí svou přednášku o ponožkách a konečně si oblékne pyžamo. Jeho tempem by to ovšem trvalo ještě dalších nejméně deset minut, já jsem ho v tom nechala pěkně „vymáchat“, a Filip, když viděl bráchovo počínání, prostě Honzíkovi podal kalhoty od pyžama, zatímco Honzík se soukal do trička. Bylo to tak roztomilé, dětsky nevinné, bez výchovných komentářů, až dojemné. Až jsem se na moment zastyděla, že jsem si neodpustila poznámku o tom, že Honzíkovi všechno tak trvá. A pak spolu šli za ručičku zalézt do naší velké společné postele, Honzík Filípkovi nachystal lahvičku s vodou, ujistil se, že má Filip oba své usínací plyšáky, a když jsme měli dokojeno a já se chystala opustit ložnici, přitulili se kluci k sobě a ještě chvíli jsem mohla odposlouchávat jejich rozhovor. Více takových bratrskou láskou provoněných večerů, prosím!

Mějte se krásně a pěstujte partnerství 🙂

Jarka