Pár řádek o mně a Adince na začátek…

KLUB TŤEHULEK! KLÁRA Jmenuji se Klára. Je mi 23 let. Jsem stále ještě studentkou. Tedy – v lednu jsem ukončila bakalářské studium na Fakultě sociální věd UK, obor Mediální studia. A studium práv na Univerzitě Karlově mám momentálně přerušeno. Ale v září hodlám pokračovat ve čtvrtém ročníku. Žiji v Praze s přítelem, kamarádkou a mým neposlušným psem. Pocházím z Hradce Králové, kde jsem se narodila, ve kterém mám svou rodinu a který mám nade všechno ráda. Pracuji na částečný úvazek jako asistentka v advokátní kanceláři. Práce je to příjemná, v milém kolektivu, za solidní peníz. Ale nějak mám pocit, že se díky ní nikam neposouvám. Asi by byl čas pohnout se z místa, ale má pohodlnost a lenost mi v tom zřejmě prozatím brání.

Přítel se jmenuje Pepa, jsme spolu rok. Tedy, rok to byl oficiálně 12.6.2013. Ten den mi kurýr do práce dovezl obrovskou kytici a večer mě pak čekala úžasná večeře. Byl to krásný den a já si přeju, aby takhle krásné bylo i každé další naše výročí!

Pepa je má první opravdová láska, můj první plnohodnotný vztah. V jeho případě tomu tak není, je o devět let starší a má za sebou jeden rozvod. Stejně mi ale pořád tvrdí, že až já jsem ta pravá. Hezky se to poslouchá, ale uvidíme, co přinese následujících pár měsíců a let. Chci ale věřit, že je to v našem případě opravdu napořád.

V polovině ledna se ke mně Pepa nastěhoval a hned ten samý den jsme si zřejmě „pořídili“ miminko. Tou historkou docela bavíme okolí. Naše miminko je totiž s největší pravděpodobností výsledek jedné noci plné šampusu v jednom nejmenovaném pražském gay klubu. Nedá se tedy ani v nejmenším říct, že by šlo o plánované rodičovství.

Podezření, že jsem těhotná přišlo o víkendu v Římě začátkem února. Za prvé se nedostavila jinak pravidelná menstruace, za druhé jsem byla každý den neuvěřitelně unavená. Po příletu do Prahy jsem si tedy udělala první těhotenský test. Ač bylo odpoledne a bylo to teprve 14 dní od možného početí, dvě čárky na testu byly naprosto nediskutovatelné. Dlouho jsme seděli oba mlčky na posteli a nevěřícně koukali na ty dvě růžové čárky. O dětech jsme mluvili, chtěli jsme je. Ale ještě nebyli v plánu. Přítel běžel pro další dva testy do lékárny, já nevydržela a šla si dát jednu mentolovou slimku na balkon. Věděla jsem, že už bych si ji dávat neměla, ale bylo mi zároveň jasné, že je to na dlouhou dobu naposledy. A potřebovala jsem se se svou neřestí nějak rozloučit.

I další dva těhotenské testy ukázaly stejný výsledek. S přítelem jsme se pomalu vzpamatovávali z šoku a přijímali ten nový fakt, který nám zaručeně převrátí celý život na ruby. Je zvláštní, jak rychle se ve mně vše přetransformovalo. Z prvotního šoku bylo po pár hodinách těšení se, že budu maminkou. A ruku v ruce s radostí a těšením se přišel i strach. Strach, abych o miminko nepřišla. Strach, zda jsem mu neublížila svým dosavadním životním stylem. Co to mé občasné kouření? Pití alkoholu? Cestování letadlem? Běh? Bikram jóga? Noční ponocování? Stres ze státnic?

Těch otázek, co se najednou líhlo v mé hlavě, bylo nespočet a odpovědí se nedostávalo. Jasnou volbou byl internet. Ten je však „dobrým sluhou, ale zlým pánem“, jak jsem se mohla přesvědčit hned první dny svého těhotenství. Odpověděl mi na většinu mých otázek, ale zároveň jsem se dostala k informacím, které jsem vědět nepotřebovala a snad ani neměla. Tak za prvé – na všemožných diskuzních fórech a stránkách o těhotenství jsem se dozvídala, že nebrala-li jsem kyselinu listovou jako doplněk stravy minimálně tři měsíce před otěhotněním, zcela jistě se mi musí narodit dítě minimálně méně inteligentní, možná i hůře – dítě všemožně postižené. A za druhé – dočetla jsem se, že vysoké procento těhotenství, končí jako tzv. těhotenství zamlklé. Strach je obluda, která roste tím víc, čím víc jí krmíme. A strach těhotných žen je dle mého názoru kapitola sama pro sebe. Nevím, co za to může. Snad hormony. Nicméně počátek těhotenství byl zároveň dnem, kdy se ze mě – relativně racionálně uvažující osoby, stal někdo, kdo ovládá nejen city, což je u těhotenství známý jev, ale právě i strachy mnohem hůře. Postupem času některé strachy odeznívaly, jiné přicházely. Ale nebylo jich už zdaleka tolik a nebyl to pocit strachu zdaleka tak intenzivní. Zkrátka žádná velká panika. Co mi v ovládání strachu pomohlo nejvíce? Když pominu obecně známou pravdu, že člověk si v důsledku musí umět poradit především sám, těch pomocníků bylo a je hned několik. Můj přítel, který mi je velkou oporou. Rady starších a zkušenějších „žen-matek“ z mého okolí. Přívětiví lékaři. A taky kineziologie – forma duchovní terapie, jak bych to asi zjednodušeně a laicky nazvala.

První týdny těhotenství byly spojeny s neuvěřitelnou únavou. Opravdu. Tohle jsem ještě nezažila. Do práce jsem chodit zvládala, ale pokud to jen trochu šlo, tak jsem ulehala do postele hned po příchodu z ní a  před osmou hodinou večerní už jsem pravidelně oddechovala. Únava se po několika dnech snoubila s nevolností. Nic, co by se nedalo vydržet. Ale ani nic, o co by člověk stál. Zvracela jsem párkrát. Ale zle mi dělalo kde co.

Nicméně zpětně považuji i tyhle trošku krušné začátky za krásné. Ráda vzpomínám na několikadenní lyžovačku v Alpách, kde jsem se urputně snažila, aby mamka nepojala žádné podezření. S úsměvem myslím na valentýnskou večeři, kdy mě přítel vzal do nóbl podniku na mé milované mořské plody, ale já snědla jen hranolky a měla co dělat, abych ustála tu typickou „vůni“ vařených slávek a grilovaných krevet.

Na konci třetího měsíce těhotenství mě čekal prvotrimestrální screening a také oznámení té radostné a nečekané zprávy rodině a přátelům. Obojí proběhlo na jedničku. Riziko možného postižení plodu mi vyšlo menší než 1:20000, což je slovy pana doktora ten nejlepší možný naměřitelný výsledek. Oznámení rodičům a kamarádkám proběhlo na oslavě mých narozenin a promoce, takže byly ve výsledku hned tři důvody k pořádné oslavě.

I přes krásný výsledek testů v prvním trimestru jsem nakonec byla svou gynekoložkou odeslána na genetiku a následně na velký podrobný ultrazvuk. Důvodem bylo postižení mé starší sestřičky, která zemřela pár hodin po porodu. Narodila se s Polandovým syndromem a zemřela na krvácení do plic. Na genetice vše dopadlo víceméně dobře, jen mi pak několik týdnů vrtalo hlavou, zda jít či nejít na odběr plodové vody. Pro jistotu. Ale nakonec jsem se rozhodla amniocentézu nepodstoupit. A věřit, že vše bude v pořádku.

V 21. týdnu těhotenství mě pak čekal už zmiňovaný „velký ultrazvuk“. Tam jsme se mimo jiné měli dozvědět i pohlaví našeho miminka. Snad všichni, co tipovali, co se nám narodí, tipovali kluka. A já o chlapečkovi byla přímo bytostně přesvědčená. Matky prý vycítí často pohlaví svého miminka. Chyba lávky. Mateřský instinkt evidentně selhal. Pan doktor si byl víc než jistý holčičkou. Měla jsem strach, zda se po tomto oznámení nedostaví pocit zklamání, když jsem byla tak moc naladěná na chlapce. Ale žádné takové pocity nepřišly ani v nejmenším. Byla jsem dojatá a šťastná. A hned jsem věděla, že ze všech jmen, o kterých jsme kdy uvažovali, to bude právě malá Adinka, tedy Adina, kdo začátkem října přijde mezi nás.

V 25. týdnu těhotenství, tedy minulý čtvrtek, jsem byla objednaná na 3D ultrazvuk. Ač mě samozřejmě lákalo vidět znovu naší holčičku a dokonce ve 3D, ještě v čekárně jsem zvažovala, jestli to nejsou tak trochu zbytečně vyhozené peníze. Miminka prý ultrazvuk moc rádi nemají, nějaké fotky Adinky přeci jen už máme a navíc to stojí skoro třináct stovek. No, stejně už jsem ale tou dobou seděla s přítelem na lavici v čekárně a sestřička už věděla o naší přítomnosti, tak nebylo co řešit. A nelituju. Ani trošku. Je to tak krásné! Že bych se za to byla ochotná dát snad i dvakrát tolik! Myslela jsem, že dostaneme jen pár fotek, ale my dostali na cédéčku celé video! Jak se Adinka usmívá, jak si drží nos, cumlá paleček, drbe se na hlavičce, dělá ksichtíky! No, co Vám budu povídat, to video jsem zatím viděla každý den minimálně jednou a i po tolika shlédnutích mě vždycky dojme. Když bude někdy příležitost, ráda se o něj podělím i s Vámi.

Nyní jsem v 26. týdnu. Včera jsem podstoupila vyšetření na těhotenskou cukrovku. Nic moc příjemného, ale ani nic hrozného. Glukózový roztok chutná jako velmi přeslazený čaj. A nejotravnější mi přišlo to tříhodinové čekání, než Vám postupně odeberou vzorky krve. Musíte sedět, nepít, nejíst. A mě nějak nešlo zabavit se čtením, neb se mi hrozně chtělo spát. Doma jsem si to pak vynahradila – vyluxovala jsem ledničku a na čtyři hodiny si krásně zdřímla.

Už mám o dvanáct kilo víc. Trochu mě to děsí, ale doktorka říká, že jsem v normě. Teď jsem se alespoň konečně rozhoupala a začala zase pravidelně sportovat – chodím na svou oblíbenou hot jógu, jen mi musela lektorka některé cviky upravit na jejich těhotenskou verzi. Lidé v městské hromadné dopravě už mi uvolňují místa k sezení. Teda někteří. Jiní mi civí na břicho, ale sezení nenabídnou. Zřejmě si myslí, že jsem zrovna pojedla kastrol fazolí. A jsem bez jakýchkoliv komplikací, když opominu bolící kostrč při dlouhém sezení, občasné nevysvětlitelné svrbění celého těla a opruzeniny na stehnech v horkých dnech. Ale to jsou jen maličkosti. Občas mě taky trápí, že Adinku cítím zřídka, ale snažím se nepodléhat panice. Hold čekám malou lenošku a ne žádného fotbalistu.

Těším se, co mi přinesou nadcházející týdny. Čeká nás docela rušné období. Chtěla bych ještě stihnout nějakou dovolenou ve dvou. Koncem srpna se máme stěhovat do nového. V září nastoupím znovu do školy. Do práce bych chtěla chodit co to půjde, neb jako studentka nemám nárok na mateřskou. A 6.října se nám má narodit naše malá Adinka.