Osud je osud

I ručička na váze se pomalu posouvá nahoru, teď je na 5 kg. Na kontrole ve 20. týdnu jsme s Oliverkem dopadli dobře. Roste tak jak má, se vším co musí mít a kope. Kope přes den, v noci, brzo ráno, vlastně pokaždé, kdy se mu to zlíbí. Je to nádherný pocit. Náš malý drobeček se stále připomíná: „Mami, tati, pořád jsem tady, nezapomeňte!“

Ve 21. týdnu jsme podstoupili i kardiologické vyšetření, kde je možné odhalit různé srdeční anomálie a vady na srdíčku. Není povinný, hodně gynekologů ho ani nenabízí, ale já na něm trvala. Už i v souvislosti s mým zaměstnáním, kde se často o tyto děti staráme. Jde o vady těžší i lehčí nebo přinejlepším o poruchy srdečního rytmu. Jistota je jistota a určitě každý rodič, když má tuto možnost, se raději připraví i na tyto věci spolu s možností zahájení léčby již před narozením svého miminka.

Oliverek ale opět protestoval. I přesto, že jsem se mu snažila doma domluvit, ať je hodný a hezky ukáže srdíčko i této paní doktorce. Domluvy vyslyšel, ale po svém. Dopadlo to tak, že jeho máma musela hodinu pochodovat po čekárně a vyčkat až se správně natočí na vyšetření. Říkám si: „Po kom ten náš chlapeček je?“ Chůze se ale nakonec vyplatila a srdíčko má naštěstí zdravé bez žádné srdeční vady. Má tam sice různé spojky, ale to je pro jeho život v bříšku normální. Až se narodí, i tyto spojky se postupně v různém časovém období samy uzavřou.

Během předchozích dní došlo i na přijímací zkoušky, jak jsem již zmiňovala v minulém blogu. I když o nic nešlo, toho dne na mě přišla nervozita. Úplně mi to připomnělo ten stav, kdy jsem byla takhle nervózní před maturitou. V hloubi duše mi to asi až tak jedno nebylo. Možná ten pocit, že mi až tak o nic nešlo, možná štěstí či osud, mi dopomohly a já u zkoušek uspěla. Stále tomu nemůžu nějak uvěřit. Ani tomu, když jsem na vlastní oči spatřila to zelené slovo „přijatá(tý)“ a hned na oba obory. Ten druhý byl v záloze, kdyby první nevyšel. A vyšly oba. Tolik štěstí.

Letošní rok je vůbec pro mě šťastný, tak se děsím, co mi nevyjde. Radostnou zprávu jsem hned rozšířila po nejbližší rodině. Vlastně pro některé to bylo překavapení, vůbec o mých plánech nevěděli. Jak jsem předpokládala, přítel ze začátku moc nadšený nebyl. Už moje studium zažil, i ty proučené odpoledne, večery, víkendy. Chápu ho a vím proč má strach, že budu ležet v knížkách, nebudu stíhat domácnost, odpočinek ani roli mámy. Ale já si svoje povinnosti jak partnerky, maminky, tak i kamarádky budu plnit dál a jak nejlíp budu umět.

Dlouho jsem nad tím přemýšlela a s podporou mých rodičů, přítelových rodičů, sestry, v první řadě pak i jeho, se o to alespoň pokusím. Zkusím to stíhat, skončit přece můžu kdykoli. Když už se mi naskytla tato osudová příležitost, musím šanci chytit jak se říká za pačesy. Aby na mě i náš Oliverek mohl pak být pyšný a mohl si jednou říct: „Mám já ale šikovnou maminku.“

Bára právě prožila 22. týden těhotenství. Chcete vědět, co se v tomto týdnu děje s vaším tělem?