Ohlédnutí zpátky a pohled do budoucna

Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz

Zkrátka – potřebuji se dostat zpátky na svou váhu před otěhotněním, od které mě stále dělí neuvěřitelných 15 kilo! Mám pocit, že čas, kdy jsem mohla svou postavu omlouvat těhotenstvím a porodem je u konce. A čekat na zázrak, který mi slibovaly sestřičky v porodnici i některé kamarádky, že váha půjde dolů „tak nějak sama“, už se mi taky nechce. Jsem na sebe zvědavá. A přísahám bohu, že až budu těhotná příště, budu už obezřetnější a budu si dávat pozor na to, co jím a kolik přibírám! Teď už ale „pozdě bycha honit“. A tak obouvám běžecké boty, chroupu řapíkatý celer a jen doufám, že mi to nějakou dobu vydrží! A vy, mi, prosím, držte palce.

První den letošního roku jsem po dlouhé době netrávila s kocovinou a tak byl mimo jiné čas i na rekapitulaci toho roku uplynulého. Odevzdání diplomové práce. Státnice. Výlet do Říma. Dvě čárky. Narozeniny. Promoce. Lyžování v Alpách. Oznámení těhotenství příbuzenstvu. Druhý trimestr. Práce. Shánění nového bydlení. Rockový festival. Dovolená v Itálii. Třetí trimestr. Stěhování. Návrat do školy. Porod. Doma z porodnice. Šestinedělí. První Vánoce ve třech. Nealkoholický Silvestr.

Rok 2013 byl zkrátka krásný a úspěšný. Tenhle rok ho těžko překoná. Těhotenství a narození miminka totiž není v plánu (i když – ne že by tomu v předchozím roce tak bylo). Ale zase nás čeká první celý rok s naší Adinkou. První slova. První krůčky. První narozeniny. Zkrátka spousta krásných poprvé. A tak doufám a věřím, že to i letos bude stát za to.

Aktuální stav

Teď už ale k věcem praktičtějším. Hned druhý den nového roku jsem byla s Adinkou u paní doktorky. Má už 61 centimetrů a bezmála šest kilo. Neuvěřitelné, jak ta miminka rychle rostou: za tři měsíce 10 centimetrů a skoro dvě a půl kila. Taky má za sebou Adinka první dávku hexa-vakcíny. Byla statečná, skoro neplakala. Co se týče pneumokoků – ještě jsem se stále nerozhodla, jestli očkovat či nikoli. Momentálně se přikláním spíše k variantě očkovat, ale kdo ví, možná, že po přečtení dalšího článku na toto téma tomu bude zase opačně.

Nevím, jak to mají ostatní rodiče, ale já mám občas pochybnosti. Pochybnosti, zda jsem dobrým rodičem. Bojím se, abych něco nezanedbala. Aby se Adinka vyvíjela tak, jak se dítě vyvíjet má. Abych ji dávala správně podněty pro rozvoj. Abych se vždycky správně rozhodla. Protože rozhodovat za druhého je pořádně těžké. Mám ji dát to očkování nebo ne? Mám ji nechat píchnout uši nebo ne? Mám s ní jít na procházku, když má rýmu, nebo raději ne? Kolikrát mi z toho jde hlava kolem, ale pak si vždycky vzpomenu na slova své terapeutky, navíc taky maminky čtyř synů: „Nepochybuj o sobě. Jsi tou nejlepší mámou, jakou v té chvíli dokážeš být. Že by ses zpětně, po prodělané zkušenosti rozhodla jinak, není podstatné.“

A tak přeji všem rodičům do nového roku co nejméně pochybností a co nejvíce radosti z pokroků, či jen malých krůčků, jejich ratolestí!