Obřík a opička
BATOLE LIVE! TOBY Mám zprávy milé i nemilé. Jen nevím, kde začít. Mohla bych to vzít podle věku… začněme tedy naším zatím nenarozeným.
Fotografie z ateliéru rodinné fotografie Fotoprome.cz
Mimi číslo 2
Minulý pátek jsem byla na ultrazvuku. Tobyho mi mezitím pohlídala kamarádka, která mě přiletěla navštívit. Měla jsem tak více času zeptat se na vše potřebné své lékařky. Ultrazvuk ve 30. týdnu těhotenství… Na Babywebu jsem četla: „Miminko od temene po zadeček měří už asi 27 cm a váží asi 1,3 kilogramu“. Ne to naše! Paní doktorka mi udělala odhad hmotnosti miminka a to naše váží 1,7 kilogramu! Porodím snad slůně!! Ani Toby nikdy nebyl tabulkové miminko, vždy byl napřed jak váhově, tak co se výšky týče. Našemu ani ne dvouletému synovi kupuji oblečení pro 3-4leté děti. Nevím, kam poroste naše druhé mimi!
S paní doktorkou jsem prodiskutovala možnost zkráceného pobytu v nemocnici. A je absolutně pro. Hned mi udělala poznámku do těhotenské průkazky. Až se budu cítit dobře, mohu i s miminkem z nemocnice odejít. Může to být klidně v den porodu, mohu zůstat jednu noc anebo víc, pokud si nebudu jistá. Jsem ráda, že mám tuhle volnost. Jen jsem dostala domácí úkol – vyhledat si v okolí porodní asistentku, která později provede kontroly našeho mimča již u nás doma.
Toby
Toby je naše malá opička. Má období, kdy napodobuje. Na cestě z Prahy s námi v letadle v řadě seděla slečna. Zřejmě unavená, opřela si hlavu o sedadlo před námi a zakryla si rukama obličej. Toby se na ní zadíval a uvelebil se ve stejné pozici jako slečna. A čekal, až si ho všimne. Všimla a musela se smát. Toby jí potom podal autíčko a slečna si s ním musela „za odměnu“ hrát.
Toby doma také hodně tancuje a zpívá. Tedy – myslí si, že zpívá. Vypadá to spíš jak nepovedený playback. Nevíme tedy, jestli z něj bude zpěvák, tanečník nebo fotbalista. Vlohy má zřejmě na všechno. S tátou hraje fotbal, kdy se jen dá. Vždycky u toho vykřikuje „hoppááá“ = míč. Nebo „góól“,“hurrrááá“ a podobně. Jednou přinesl Tobísek Michelovi míč a cpal mu ho pod triko. Michel pořád nechápal, co po něm Toby chce. Toby jen opakoval „Táta hoppáá“ a už se skoro vztekal, že mu táta nerozumí. Poté přišel Toby ke mě ukazujíc na mé kulaté břicho a vysvětluje Michelovi: „Máma hoppáá“. Docela jsme se nasmáli. Táta má prostě držet partu, a když máma vypadá, jakoby spolkla míč, táta tak má vypadat také! : -)
Michelova babi
Ano, vím, je stará. Je jí 92 let. Ale je to opravdu čiperka. Jen si nejsem jistá, že vysoký věk dává právo „nevidět si do pusy“. Když jsme ji byli navštívit na Nový rok, přede všemi příbuznými mne přivítala slovy „jak jsem tlustá a jestli už nerodím zítra“. Jen jsem se pousmála a myslela si svoje. A ano, použila slovo „tlustá“…ne, že mi narostlo břicho nebo něco podobného, taktnějšího. Ani jsem nedosedla a už následovala další poznámka, že to musí být určitě dvojčata! „Ne, trojčata!“, reagovala jsem už podrážděně…. Ano, mám pocit, že u druhého dítěte roste bříško rychleji. Mám chvíle, kdy se cítím obrovská a nemotorná. A takové poznámky mému sebevědomí opravdu nepomáhají. Jsou prostě věci, které se těhotným neříkají. I když vám je přes devadesát.
Moje babi
A teď ty nemilé zprávy. Když žijete daleko do rodiny, dříve či později dostanete telefonát. Ten, na který se nečeká. Po Novém roce mi volala mamka, že babička prodělala mrtvici a je na jednotce intenzivní péče. Ještě stále je v nemocnici, má dny lepší i horší. Má dny, kdy neví, kde je. A nechce jíst. Denně jsou u ní návštěvy. U jejího lůžka se střídá celá rodina. Kromě mě! Já jsem tady, tisíc kilometrů daleko, chodím do práce, starám se o Tobyho a Michela, ve vysokém stupni těhotenství… a s tím, že domů do Čech se dostanu nejspíš až v květnu, po šestinedělí. Takže babi, drž se!
Mějte se krásně a příště opět na napsanou!
