O výletu, pivu a bobcích…

 Foto z ateliéru Fotopromě.cz

Samozřejmě s přidanou hodnotou. Pro mě jí měla být návštěva dědy (případně ještě strejdy a pocvičení se v řízení auta) a pro Jiřího navíc prohlídka nějakého místního pivovaru – nejlépe několika. A povedlo se. Výlet se vydařil beze zbytku. Jen škoda, že neměl tak 4 dny.

Byla jsem nesmírně ráda, že jsme se k tomu odhodlali – však kdyby náhodou, tak bychom určitě do nějaké nemocnice dojeli, cestou byli hned tři – minimálně. Ale nebylo to potřeba.

Adam byl z výletu také nadšený, protože se setkal s dětmi při hraní v dětských koutcích, projížděl se zámeckým parkem na své motorce, prošmejdil dědečkovi byt a přilehlé travnaté okolí domu před odjezdem a projel se ve vláčku (v nákupním centru mu už maminka jedné holčičky ukázala, že do vláčku se strkají korunky a ten se pak rozjede – i s ním na palubě). Bohužel pak dostat dítko z vláčku byl skoro nadlidský úkol, ale po mírném běsnění se povedlo. My věděli, že sladká nevědomost nepotrvá věčně.

S dědou čas zase, jako vždycky, strašně rychle utekl. Nejdříve jsme si zašli na oběd, pak jsme si u dědečka dali dobrůtku a kafčo. Před večerem jsme ještě využili krásného počasí a podívali se v Chebu do parku. A v Chebu v hotelu jsme měli rovněž zařízené bydlení. Bála jsem se, že bychom dědu rušili, pokud bychom zůstali spát u něho a jsem ráda za předvídavost. Chytly ho totiž záda a spal v noci místo v posteli v křesle. Tím pádem spal málo. Takže nevím, jak by to vypadalo, kdybychom tam zůstali nocovat. Asi by to pro něho bylo velmi nepříjemné.

A pro nás také, protože Adámek je ještě malý a v noci se přemísťuje, vyžaduje tulení a to zejména v cizím prostředí a budí se a mítá, a někdy i pláče. Navíc pro mne už není jednoduché vyspat se všude – bříško se spíše přelévá ze strany na stranu a mám-li se přetočit z boku na bok, připadám si, jako kdybych obracela tank. Stejně tolik místa zaberu. Tedy pro mne není moc komfortní spát v blízkosti Adámka, který kolem sebe kope. Naštěstí jsme měli v hotelu pro sebe třílůžák, kde jsem já spala na samostatné posteli a manžula s Adámkem na manželské. Velmi vychytané!!! Děkuji za zařízení manžulo! I děda tak mohl při své nespavosti využívat svého celého bytu a nebát se, že by nás snad rušil, když ho to tak bolelo.

V zajeté rutině tak i pro Adama došlo na příjemnou změnu. Soudím podle jeho reakcí – v hotelovém pokoji byl jako doma, velmi se mu líbilo, že se všechno odehrává v jednom prostoru a nejvíc byl překvapený, že může mít televizi naproti posteli. Doma sice pohádky také vídá, ale tady si vzal ovladač, lehl si do postele a pustil si telku. Museli jsme se smát. Německé pohádky a nějaký sport, co si pustil ráno, než jsme se my rodičové oblékli, využil k tomu, aby opřený o hromadu polštářů ležel a díval se. Vypadal najednou jako velký líný chlap, co doma nic nedělá a jen se válí u telky. Bylo to vtipné a samozřejmě jsme to museli zachytit na několika fotkách.

Cestování vydržel bravurně. Často jsme stavěli. Na procházku po zámecké zahradě, oběd a sem tam na záchod. Navíc jsem prozíravě zabalila celý malý batůžek hraček, které jsem v autě postupně vyndávala. To ho zabavilo po dobu, kdy nespal.

Také jsme si ověřili, že děti nepotřebují moc komunikovat verbálně, pokud jsou zhruba v podobném věku. Adam si rozuměl s německy mluvícím chlapcem úplně v pohodě. Jeden mlel Téééděééédi a druhej Klain bär či co, takže pohoda, vzájemně si to odkývali a hráli si, ukazujíc si znaky a jinou pantomimou, že ani jeden nechtěl jít domů.

Díky tomu, že Adam je opravdu společenský a strašně rád děti téměř jakéhokoli věku, troufám si tvrdit, že až sestřička trošku povyroste, bude nadšený, že má s kým dělat lumpárny. Do té doby budu muset zapracovat na jeho sociálním kontaktu s nějakými dalšími dětmi. Hodně mu to pomáhá ve vývoji. Už samotný výlet a to, že musel komunikovat s někým dalším (japonskými turisty v hotelu, chlapečkem a holčičkou v dětském koutku, dědou a strejdou) pro něho znamenal docela výrazný posun v mluvení a i po fyzické stránce se rozvinul. Je vidět, že se snaží slova, co zná, a znaky, co umí, spojovat do vět tak, aby mu kdokoli rozuměl. Už mi umí říct například, že nahoře v patře má hračku, kterou si tam zapomněl a chtěl by si pro ni jít, nebo by si raději ještě chvíli hrál a pak teprve se šel přebalit a nasnídat, popřípadě by raději tím směrem na procházku a ne tím, kterým chce jít maminka a proč (co tam je a co ho tak láká). A naučil se skvěle chodit po schodech – vypiloval to skoro k dokonalosti.

Navíc mě překvapilo, jak se rychle dokáže zorientovat v neznámém prostoru – resp. v prostoru, kde byl před hoooodně dlouhou dobou – např. u dědy v bytě, v hotelu… a jak je všímavý.

Jiří přidal do své pivní turistické mapy další pivovary, ochutnal pivo i přes soukromou párty v jednom z nich (navíc jsme dostali i malé občerstvení k pivní ochutnávce) a majitelé to nechtěli ani zaplatit a nebýt toho, že Adam už opravdu musel spát, byli by chtěli, abychom tam zůstali. Bylo to od nich velmi milé, protože najít ten pivovar vůbec nebylo jednoduché! (Byl v místě, kde bych ho čekala jen velmi málo, navíc otočený spíše k jiné části silnice a nebýt toho, že se manžel zoufale snažil a obešel celý ten blok domů, byli bychom odešli bez zářezu na pažbě.)

Také jsme se přesvědčili, že Cheb je město, které kromě Špalíčku má i mnoho jiných krás a zajímavostí, které stojí za to navštívit ještě při dalších návštěvách. Tedy, že i s malými dětmi je co vidět a co si užít.

Z výletu jsem se vrátila dobitá energií, dobrou náladou ze splněného úkolu nejen návštěvy, co jsem si předsevzala ještě před porodem udělat (návštěva dědy s malým Adamem a maličkou efičkou nebude zase hned tak možná, tedy je otázka, kdy dědu zase uvidím) a s manžulou jsme zase chvilku strávili společnými aktivitami jinými, než řešením práce nebo úkolů kolem budoucího bydlení. Hned se zdálo být veseleji.

Dostali jsme kupu dárků od strejdy i dědy, od dědy navíc na cestu výborné chlebíčky vlastní výroby (velmi vyhlášené, jen mě mrzí, že i přes bolavá záda šel nakupovat suroviny!!! Proto jsme se, dědo, přece neohlásili s příjezdem dříve! Ale já vím… a navíc se po nich v autě jen zaprášilo – musela jsem se smát, že manžula se prý styděl si vzít na návštěvě, když my ostatní jsme si nebrali. Jenže já povídala a navíc jsem se bála, že jsem stále od snídaně plná – a určitě to znáte, k miminkům v bříšku se zase tolik jídla nevejde…).

A teď už snad bude kupa sluníčka na zahradě. Vyburcovalo mě to k malé aktivitě – po pejskovi jsem vše sesbírala, takže nás zase čeká nerušený oddech a Mítačut konečně může prozkoumávat, co se mu zlíbí, a nemusíme se omezovat jen na verandu, jako za škaredých jarních dnů, kdy jsem se bála, že se s nějakou rozmočenou hromádkou potká. Navíc moje přehazování suchých psích bobků do pole ho velmi pobavilo, takže jistě ocení, až teta s pejskem zase brzy přijedou, aby bylo co přehazovat přes plot do pole! S lopatkou teď chodí a zkoumá zahradu sám a hledá, co by se dalo přes plot hodit… to tam zase bude věcí!

Zítra budeme muset vymyslet nějakou jinou bžundu, abychom pak ale měli vůbec nějaké zahradní náčiní a hračky…

Jen místo bžundy bude zase jedna včelička do zadečku, tak snad to ten náš klouček u paní doktorky zvládne.

Užívejte vykukujícího sluníčka,
Zuzana

Zuzana právě prožila 32. týden těhotenství. Chcete vědět, co se v tomto týdnu děje s vaším tělem?