Nový začátek

JAK TO VIDÍ MÁMA – Zdravím vás z nové rubriky, milé čtenářky (a čtenáři). Tentokrát sama za sebe, témata už mi neurčuje tříletý Filípek, ale budu si je vybírat podle svého uvážení a nálady. Snad to nebude vždycky jen o rodičovských radostech a strastech, třeba mě někdy napadne i něco jiného – možná zábavnějšího, zajímavějšího či více povznášejícího. Doufejme.

Zbývá měsíc do Vánoc. Stresu a nákupní horečce se zatím úspěšně vyhýbáme, částečně asi i proto, že jsme poslední dva týdny strávili prakticky doma. Hlavně Filípek se potýká s nachlazením, rýmičkou a kašlíčkem. Nejsem asi zrovna matka roku, protože u naší paní doktorky jsme s tím ještě nebyli. Nějak mám pocit, že je to jen obyčejné nachlazení a že Filípek potřebuje hlavně klid doma, pomazlit, potulit, podpořit – vařím mu vývarové polévky, bylinkové čaje, nosík mažeme bylinkovým nosním olejíčkem, před spaním mu na polštář dávám pár kapek eukalyptového éterického oleje, aby se mu v noci lépe dýchalo. Chemickému řešení se snažím zatím vyhnout. A zdá se, že to funguje – sice pozvolna, ale dopřáváme si čas.

Ale abych to jen nelakovala na růžovo. Je pro mě samozřejmě náročné a vyčerpávající, když jsou oba kluci doma a nemůžeme tolik ven. Honzík, ač sám nebyl nemocný (jen asi týden měl trochu rýmu), je tak trošku odsouzenec s námi. Nedá se nic dělat, rozdvojit se nemůžu, brát hodně nachlazeného Filipa ven nechci a manžel odchází do práce za tmy a vrací se za tmy. Honzíkovo vyvenčení se tak v poslední době omezilo především na víkendy. V úterý šel po více než týdnu do školky a Filípek si po delším čase zase vyzkoušel pobyt v manduce. A jak si v ní lebedil! 😀

Domácí zábava

Pokud vůbec ven nejdeme, zabaví se kluci už docela dobře spolu. Staví si vláčkodráhy, prohlížejí knížky, budují něco z lega. Občas se u toho handrkují, někdy na sebe křičí (a to pak nevydržím a křičím taky), ale často jejich křik rychle utichá a dokážou se spolu zase udobřit. Vypozorovala jsem, že většinou rychleji, když dokážu udržet svoje emoce a strachy na uzdě a nechám to na nich – zkrátka když jim do jejich sporů moc nezasahuju. Je to pro mě ale opravdu dost těžké.

Čtěte také:

Nákupy

Minulý týden jsem trošku zariskovala a vzala kluky i přes nachlazení s sebou nakupovat. Potřebovala jsem novou zimní bundu a můj oblíbený obchod, do kterého jsem navíc dostala k narozeninám poukaz od Martina, měl právě slevy na zimní kabáty a bundy. Dlouho předlouho jsem vybírala, jsem v tomhle většinou taková hodně nerozhodná – mám si to koupit, bude lepší tohle nebo tamto, není to moc peněz, opravdu to využiju za tu cenu?

Když nakupuju pro kluky, těmito myšlenkami se většinou moc netrápím. Rozhoduju se poměrně rychle a myslím, že pro ně umím nakupovat dobře. Jakmile jde ale o mě, najednou jako bych si musela zdůvodnit, že si tu věc zasloužím, že na ni mám nárok. Často se mi stává, že vyrazím do obchodu s tím, že potřebuju nové kalhoty nebo boty, a nakonec odcházím s nepořízenou, protože se mi ta věc zdá třeba moc drahá na to, že jsou to jenom kalhoty nebo boty pro mě.

Tentokrát jsem to naštěstí zvládla dokončit a koupila si úžasnou péřovou bundu (s délkou až do půli stehen, takže sbohem zmrzlé nohy!), ve které se dobře cítím, podle Martina mi opravdu sluší a mám z ní fakt nefalšovanou radost. Ještě jsem si k ní přikoupila tenký světle modrý šál, abych tu tmavou barvu bundy trochu rozbila. Už se těším, až udeří skutečné mrazy. Teď si ještě pohrávám s myšlenkou, že si koupím nějakou příjemnou tenkou přízi ve stejné modré barvě a uháčkuju si k tomu jednoduchou čepici. A možná i rukavice? 😀

A musím ocenit kluky, jak se mnou nakupování zvládli. V batůžku si každý nesl nějaké hračky, aby se v kabinkách zabavili – Honzík kalkulačku, Filípek asi tři autíčka. Stejně nakonec byla největší švanda přebíhat mezi kabinkami a roztahovat závěsy. Tímto se ještě jednou hluboce omlouvám třem ženám, které kluci v kabinkách překvapili. :o) Když se mnou vydrželi snad hodinu v obchodě, zastavili jsme se v dětské zóně nákupního centra, kde další hodinu řádili kluci.

A já smekám nad nápaditostí autorů centra. Většina herních prvků je zaměřena na podporu třídění odpadu a na to, aby se děti uměly zamyslet nad tím, jak se chováme k přírodě a k životnímu prostředí. A tak si děti mohou vyzkoušet regulovat vodu v potrubí nebo na kole vezou nákup babičce – sedí na trenažéru a na obrazovce před sebou mají animovanou krajinu, kterou projíždějí. Našeho nesportovce Honzíka kolo nadchlo a jel snad pětkrát celou trasu. Neodradilo ho ani to, že na něj bylo kolo trošku velké.

Změna nastavení?

Díky tomu nakupování a nucenému pobytu doma v posledních týdnech jsem si uvědomila, že mi v jistém smyslu vyhovuje samota. Nevyhledávám velké skupiny lidí, to nákupní centrum bylo fakt hodně odlišné od toho, v jakém prostředí se většinou pohybujeme. Jednou za čas je to pro mě docela fajn dostat se mezi lidi, pokoukat po obchodech, ale když to měsíce vůbec není, nechybí mi to.

Cítím, že se zklidňuju, obracím pozornost dovnitř, nevyhledávám tolik vnější podněty… Já, ukecaná holka, která byla vždycky ráda mezi lidmi. A najednou (no, najednou, pozoruju to tak v posledních asi pěti šesti letech) vyhledávám spíše ticho, jen menší skupinky lidí – třeba pár kamarádek s dětmi a společně něco podnikneme. Ale vyhýbáme se přitom velkým davům a uspěchanosti. Svou roli asi hraje i roční období a nadcházející zima, blížící se konec roku. Snad mi tohle zpomalení a zklidnění vydrží i přes advent. O tom, jak jej prožíváme, jak zvládáme nakupování vánočních dárků a jak se připravujeme na – řečeno reklamštinou – „nejkrásnější svátky v roce“, vám napíšu zase příště. 😉

Mějte se krásně!

Jarka