První dny zpátky z porodnice probíhaly trošku hekticky, najednou byl s námi ten drobeček, který je na nás závislý a my tak celý běh domácnosti a režim dne museli přizpůsobit jemu. Už ani nevím, kdy naposledy jsem se vyspala v kuse více jak 3 hodiny, v klidu najedla a měla tzv. chvilku sama pro sebe. Sotva Oliverek usne, už se budí a já si říkám, že jsem za 2 hodiny vlastně toho moc neudělala.
Mezi každodenní činnosti v domácnosti rychle vměstnávám povinnosti do školy. Samozřejmě si nestěžuji, měla jsem strach, jak budu unavená, nevyspaná, ale Oliverek mě svojí přítomností dobíjí energií, takže ani nemám potřebu odpočívat během dne a odhodláním nevzdávat se ve chvílích, kdy mě to v souvislosti s návalem učení napadá. Vždycky, když se na něj podívám, vím, že bude na prvním místě před čímkoli. Jsou dny, kdy je přes den hodný, v noci pláče, vyžaduje chování, pozornost a naopak. Často ho trápí bolení bříška, ale to se nevyhne asi žádnému miminku.
Protože už Oliverka nedokrmuji, pečlivě si hlídáním, co můžu sníst, aby právě kvůli mně neměl tyto bolesti. Když mu tato tzv. kolika začne, vhání mi to slzy do očí. Kolotoč záchvatu pláče, propínání bříška, následné nadílce v plence a pocitu úlevy. Naštěstí existují probiotické kapky, kapky proti nadýmání, masáže bříška a zdravý rozum. To jsou naši téměř každodenní pomocníci. Konečně můžu na svém vlastním miminku použít moje desetileté zkušenosti z práce. Je na něm ale vidět, jak každým dnem sílí, je rozumnější a má čím dál větší chuť do života. Už ho nemusím po 3 hodinách budit na krmení, dokonce i žloutenka zmizela a Oliverek úplně ožil.
Máme za sebou i první hlídání babičky – mojí mámy. Sice ještě Oliverek nemá 6 týdnů a návštěvy se moc nedoporučují, musela jsem ale na tuto variantu přistoupit. Rozhodnutí, pokračovat dále v mém dálkovém studiu, si to vynutilo. Nejprve šlo o hlídání na pár hodin, tentýž týden i na celý den. Bylo to hodně hektické. Jak byl člověk zvyklý se v klidu vypravit a obstarat jen sebe, teď vše potřebovalo naplánovat spolu s odstříkáním mléka doma i ve škole, lahvičkou na krmení, čistým oblečením a pečlivým návodem, kde co je a co by mohli oba případně potřebovat. Bylo to poprvé, co jsem se do Oliverka vzdálila na tak dlouho dobu. Přece jen byl mojí součástí několik měsíců, až mi někdy přijde líto, že to tak už není. Samozřejmě byl v mojí mysli neustále, ne že bych svojí mámě nevěřila, ale přece jen 32 let, kdy takhle naposledy hlídala mě nebo sestru, už je dávná minulost. Zvládla to na výbornou a příště bude určitě můj strach o něco menší.
S váhou 2900 g jsme v tomto týdnu poprvé vyrazili jako pyšní rodiče s kočárkem na vycházku. Sice bylo něco kolem nuly, ale podzimní sluníčko nás lákalo jít ven, alespoň na chvilku. Oliverek byl venku spokojený, byl v teplíčku a dá se říct, že až na malé hrboly, které se na cestě prostě vyskytují, se mu to líbilo. Při každé překážce totiž zakňoural, jako by nám tím dával najevo, proč ta cesta není rovná. Člověk se pousměje i nad takovouhle situací. Hodinovou vycházku pak ještě Olík zakončil vydatným spánkem doma. Škoda, že už bude čím dál větší zima, tím se naše vycházky stávají omezené.
Co ještě k našemu dnešnímu blogu dodat. Asi už jen to, že tatínka stále zájem neopouští. Možná si říkáte, proč o tom píšu, je to přece samozřejmé, ale z vyprávění od svých kamarádek si jsem jistá, že každý tatínek takový není. Naopak mi se vším pomáhá, dokonce i v noci, když musí ráno vstávat do práce. Koupe ho, přebaluje, obléká, jen to krmení zvládám pouze já, což je logické. Cítím, jak je šťastný a já s ním. V tu chvíli vím, že jsem si nemohla vybrat lepšího partnera a tatínka pro Oliverka. I vztah mezi námi se tím oživil. Dá se říct, že teď prožívám to nejšťastnější období v mém životě a to díky těm mým dvěma nejmilejším. Už nás nikdo nikdy nerozdělí.
-352x198.jpg)
