To si tak máma minulý týden vymyslela, že si uděláme výlet k babi a dědovi, ovšem nepojedeme s tátou jeho autem, ale poveze nás děda svým autem. Super, změna! Jenže dědovo auto úplně jinak houpe a taky jsem asi něco špatného snědl. Prostě se mi během jízdy udělalo trochu nevolno a krapet jsem dědovi poblinkal sedačku (svojí autosedačku a sebe taky, pochopitelně). Jenže ani později u babi a dědy se mi neudělalo líp. Po večerním kojení to bylo ještě horší a tak máma rozhodla, že žádný mlíko. Chápete??? ŽÁDNÝ MLÍKO!!! Normálně teror tohleto. Snažil jsem se ji přesvědčit, že takhle teda ne, ale byla neoblomná. Celou noc mě jen hladila a konejšila, dávala mi napít čisté vody, ale prso mi nepůjčila ani na vteřinu. Bylo to hrozný. Ještě nikdy předtím mi nic takovýho neudělala. Vůbec jsem tomu nerozuměl. Kojení bylo vždycky moc fajn pro nás oba, aspoň teda myslím, že si to užívala i ona. A najednou nic. Utrum. Prostě peklo.
V sobotu to pokračovalo, ale přes den se to dalo docela vydržet. Chvíli jsem se rozptýlil venku na pískovišti, chvíli jsem si hrál s hračkami, které tak často nemáme k dispozici, takže jsou zábavnější než hračky doma, chvíli jsem se choval u babiček nebo u dědy, koukali jsme na rybičky v akvárku a tak. Díky tolika dojmům jsem občas i zapomněl, že mám vlastně hrozný hlad. K jídlu jsem dostal jen rohlík, což je sice běžně moje oblíbená svačinka, ale za těchto okolností poněkud ztratil na atraktivitě. K pití pořád jen voda nebo hořký černý čaj nebo Kulíšek. Zkrátka žádná hitparáda. Pochopil jsem, že jestli budu ještě zvracet, naděje na mlíko se rozplyne jako pára nad hrncem. A tak jsem to držel a usilovně polykal pokaždý, když to na mě šlo.
Máma si dělala starosti, jestli jsou to rotaviry nebo jiná střevní infekce, nebo jestli mi fakt jen nesedlo jedno jídlo (podezírala cherry rajčátka ke čtvrteční večeři). Bráchovi to bylo asi celkem putna. Mně vlastně taky. Bylo mi jedno, z čeho to mám, jen jsem chtěl už mít od všeho pokoj a konečně se pořádně napít mlíka. Dočkal jsem se až v neděli odpoledne. Ta úleva! Pro mámu, ale hlavně pro mě! Už jsem se bál, že to je definitivní konec, odstavení. Ale já na to ještě nejsem připravený. Máma naštěstí taky ne. Pochopila, že tak snadno se mě nezbaví. Říká, že tak do dvou let by jí kojení nevadilo. Dál se prý uvidí… No, já v tom mám celkem jasno už teď. O kojení se jen tak připravit nenechám. A jestli na mě zas bude zkoušet nějaký odstavovací triky, tak vám to tu určitě napráskám! 😉
Mějte se krásně a mlíku zdar!
Váš Filípek
Jak to vidí máma
Minule jsem tak úplně nedokončila myšlenku. Když jsem líčila naše občas velmi výživné cestování hromadnou dopravou, chtěla jsem se vlastně dopracovat k tomu, že by se to jistě velmi usnadnilo, kdybych měla auto. No, ono ho vlastně tak trochu už mám. U mamky v garáži. Co jsou děda a babi na zaslouženém odpočinku, stačí jim povětšinou jen jedno auto, a tak je to druhé jaksi navíc. Mamka mi ho přenechala k dispozici. Stačí si ho odvézt do Prahy, přeregistrovat na sebe a je to. Jenže to má háček. Jsem totiž neřidič. Totální. Řidičák jsem si udělala ještě na gymplu, před maturitou. Ale nikdy jsem nezačala pořádně řídit, měla jsem trochu strach a trochu nervy (hlavně s taťkou na sedačce spolujezdce, znáte to?), a čím déle od autoškoly to bylo, tím menší byla i má chuť vůbec to jít znova zkusit.
Nějakou dobu jsem žila zcela odkázaná na prostředky hromadné dopravy, jezdila jsem např. denně vlakem z Roudnice nad Labem do Prahy do školy a do práce, a celkem mi to nepřišlo až tak hrozné. Časově to vyšlo plus mínus stejně, jako kdybych jezdila autem, jen v tom vlaku jsem mohla spát nebo si číst nebo si procházet materiály připravené na lekce se studenty, dočítat studijní materiály na semináře nebo do sebe házet snídani. O autě jsem neuvažovala ani teoreticky. Když jsem se pak přestěhovala i s německým ovčákem do podnájmu v pražských Dejvicích, auto mi párkrát chybělo. Nejvíc ve chvílích, kdy jsem svému čtyřnohému „miminku“ jela s krosnou na zádech do zverimexu pro 15 kg granulí. Ale i to se dalo a brala jsem to sportovně. Vlastně jsem na sebe byla pyšná. „Koukejte, zvládnu i takhle těžký nákup, protože nejsem zchoulostivělá jako většina lidí, obejdu se bez auta.“
Aron byl navíc skvěle vycvičený pes a bravurně se mnou zvládal i přesuny po městě prostřednictvím MHD, ani eskalátory v metru mu nečinily potíže, stejně jako cestování vlakem. Pak mi odvoz granulí nabídl přítel, jindy jsem využila možnosti svézt se s taťkou, s Martinem jsme začali pravidelně jezdit autem k našim. Na mateřské s Honzíkem jsem si zvykla na to, že nákupy vozí domů Martin. Vždy se dohodneme, co budeme vařit, a podle toho manžel cestou z práce nakoupí. Jak sám vždycky říká, nenechá mě přece tahat rodinné nákupy v kočárku nebo v ruce, když sám se veze autem. Na tenhle luxus jsem si zvykla opravdu rychle! Nicméně i tak si pravidelně užívám cestování se dvěma dětmi hromadnou dopravou – do školky, na plavání, na návštěvu k prababičce, občas za nějakým nákupem (většinou oblečení pro děti), do ZOO.
Už těhotná s Filípkem jsem se rozhodla, že dvojkočár pořizovat nebudeme, Honzík to prostě zvládne jen se stupátkem (s dítětem, které od dvou let už odpoledne nespí, to jde zavést poměrně snadno). Ve chvílích, kdy by se přece jenom dvojkočár hodil (za posledních 14 dní už podruhé – zrovna dnes, s nemocným Honzíkem na cestu k pediatrovi) si tak musím vypomoci ergonomickým nosítkem. Je to pro mě ovšem docela fyzicky náročné, a asi ani Filípek tím není vždy úplně nadšen (zvláště, pokud se blíží čas jeho odpoledního spánku). Nehledě na to, že pěší a/nebo MHD přesuny jsou obvykle časově náročnější (většina našich pochůzek se neodehrává v čase ranních a odpoledních dopravních špiček). A tak mi asi vážně nezbyde nic jiného, než zamakat na tom řízení.
Před pár týdny už jsme si s Martinem dali první kondiční jízdu. Myslím, že jsme se u toho solidně zapotili oba. Mně šla hlava kolem z toho, kolik úkonů musím stíhat naráz (řadit, blikat, sledovat provoz a značky), jemu oči šejdrem, když slyšel, jak trápím motor auta necitlivým zacházením s plynovým pedálem. Dvakrát nebo třikrát mi to dokonce chcíplo! Prostě řidičské sebevědomí na nule. A to jsme jezdili jen po okreskách a v Táboře na letišti, abych si mohla bezpečně osahat auto. Do pražského provozu si zatím netroufám ani s vozem autoškoly a instruktorem vedle sebe. Ale jak jsem se zařekla, do léta to musím dát! Nouze naučila Dalibora housti, tak snad se to vztahuje i na řízení motorových vozidel a mou osobu.
Mějte se krásně a držte mi prosím palce!
Jarka
PS: Katko, jak jste na tom Vy? 🙂
