Noční vstávání – hlavně na to nemyslet

Když měl tři měsíce a dvanáct dní, nastal zlom. V noci začal vstávat nejpozději po 2 – 3 hodinách. U sebe v posteli ho nemám, bojím se, že bych ho zalehla. Manžel by ho zalehl určitě, ten se v noci převalí i na mne a nevzbudí ho to. Nemohu kojit, takže krmíme z lahve. Jakoubek usíná kolem půl osmé a do rána vstáváme ještě 3-4x. Znamená to pokaždé vstát, jít do kuchyně, nalít do lahvičky teplou převařenou vodu z termosky, zamíchat se sušeným mlékem a deset minut krmit. Pak si případně připravit převařenou vodu na příští krmení. V noci přebaluju jen jednou, na víckrát nemám kapacitu. Malý u toho pláče, a to by vzbudilo i manžela. Takže ho na přebalení musím odnést s sebou do kuchyně. Také s ním nechci moc manipulovat, aby se neprobral a nemohl pak třeba usnout. Tuto radu jsem přebrala bezmezně – v noci se neveselíme, nehrajeme si. V noci se spinká. Jen na něj šeptám, co s ním budu dělat.

Pro mne to znamená 6-7 hodin spánku se 3-4 pauzami. Jak musím jít chystat lahvičku, proberu se a když si po dvaceti minutách zase lehnu, nemůžu usnout. Někdy se převaluji i dvě hodiny a za chviličku malý už zase vstává. Takhle fungujeme už měsíc. Nikdy jsem si nemyslela, že to takhle budu zvládat. Překvapivě to jde. Ale jen do té doby, než se mne někdo začne ptát, jak se mám.

Nemyslet na to a nemluvit o tom, to jediné mi funguje. Když začnu mluvit o tom, jak moc jsem unavená a doufat, že uslyším, jaká jsem chudinka a jak to mám těžké, je to zabřednutí někam, kam nechci. To mi nepomáhá, jsem pak smutná a únava na mne doléhá. Když na to ale nemyslím a noční vstávání beru jako samozřejmost v rámci péče o miminko, dá se to zvládat. Dávám si taky pozor, abych nebyla naštvaná na miminko, že často vstává. Je to blbost. Nedělá to přece schválně. A taky si často připomínám, že mám ještě takhle vlastně pohodičku. Rodiče s dvojčaty nebo vícerčaty nebo s dětmi, co hodně pláčou, to mají určitě náročnější.