Noční bojovka

Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz

Jak jsem si minule postěžovala, že bych si opravdu nerada zopakovala angínu jako v těhotenství s Honzíkem (teď jsem si to kontrolovala ve schovaném diáři, tehdy jsem byla přesně 20+6), tak vás můžu hned na úvod uklidnit, angínu jsme si nezopakovali. Ne, to by bylo málo originální. Museli jsme přitvrdit a angínu z minulého těhotenství přebít nějakým silnějším kalibrem. Ale pěkně po pořádku.

Ve čtvrtek navečer mě manžel Martin odvezl i s Honzíkem na jih k mým rodičům, abychom si mohli užít pěkného počasí na zahradě a domácích zvířátek. Manžel se vrátil zpět do Prahy a my se těšili na slunný pátek na pískovišti. Že bylo od rána tak krásné počasí, trávili jsme celý den opravdu venku na zahradě, ani vařit se mi nechtělo. A tak jsem nás „ošidila“ a k obědu jsme si dali ve stínu mohutného ořešáku jen chleba s pomazánkovým máslem a rajče (nebojte, nebylo marocké). A mamka masožroutka ještě v lednici objevila voňavé klobásy. Ty má babička určitě připravené na oheň, ale co, tak si pak dám o jednu míň, říkala jsem si, když jsem si studenou klobásku dávala na talíř. Moc mi chutnala. Ani jsem se s Honzíkem nerozdělila. Dodatečně se ukázalo, že naštěstí.

POVÍDEJTE SI S JARKOU A DALŠÍMI TĚHULKAMI V DISKUZI!

Ještě celé odpoledne bylo úplně v pohodě. Ve čtyři se přihnala silná bouřka, která nás vyhnala ze zahrady, ale naštěstí nenapáchala žádné škody. Večer jsme s Honzíkem nakrmili všechna zvířátka, zalili skleník i kytky v truhlíkách na oknech a šli spát. To už jsem cítila nepříjemné tlaky v břiše a říkala si, že snad není možné, aby mě bouřka takhle rozhodila už ve 20. týdnu? Před jedenáctou přijeli děda a babí ze srazu s kolegy ze studií, a s nimi další vlna bouřek. Donutila mě vstát a pustit psa schovat se do sklepa. Do postele už jsem se nevrátila, rovnou jsem zamířila do koupelny v patře a usadila se na WC, s lavorem před sebou. Následující dvě hodiny byly opravdu strašné utrpení. Chvílemi jsem přemýšlela, jestli vydržím do rána nebo jestli mám plašit rodiče a/nebo manžela v Praze. Nevěděla jsem, co dělat, a samozřejmě jsem se strašně bála o Filípka. Že mám otravu z jídla, mi bylo jasné hned; kdybych nebyla těhotná, prostě bych to jen protrpěla a říkala si, jak jsem blbá. Takhle jsem řešila, co za toxiny se mi asi už prohání tělem, kolik už toho prolezlo placentou k Filípkovi a jak moc mu to asi ubližuje. Jaké škody to stihne napáchat. A nadávala jsem si, jak jsem blbá. V pauzách mezi křečemi a zvracením jsem střídavě v mobilu četla katastrofické scénáře na internetu, hlavou mi lítaly termíny jako salmonela, listerióza, botulotoxin, kontrakce… No nervy nevydržely a po konzultaci s dispečerkou na lince 155 jsem zavolala chudákovi manželovi, co se děje a že jdu vzbudit babičku s dědou a pojedeme do Tábora na pohotovost, pro jistotu. Martin tedy vyrazil paralelně z Prahy s tím, že si nás najde v nemocnici v Táboře a uvidíme, co se mnou udělají (myslela jsem i na hospitalizaci a sbalila si i kartáček na zuby a ručník). Babička se zatím přesunula do naší postele k Honzíkovi, aby měl někoho nablízku, kdyby se snad v noci vzbudil.

Na pohotovosti byli naprosto úžasní, jak sestřička, tak oba lékaři, kteří se mi věnovali, byli milí, profesionální, přitom s velice lidským přístupem a i v jednu v noci se usmívali a snažili se mě podpořit, uklidnit a dodat mi kromě infuze i odvahy. Nakonec se ukázalo, že to s tou otravou jídlem nebude tak hrozné, uklidnili mě, že miminku by to nijak ublížit nemělo, infuze pomohla předejít dehydrataci. Doporučili mi ještě dietu, hodně pít a pozvolný návrat k normální stravě. Do postele jsme se s manželem dostali ve čtyři ráno. Honzík si asi ani nestihl všimnout, že část noci jsme tam vůbec nebyli. Jen ráno trochu nechápal, proč se nám nikomu nechce vstávat. Sobotu jsem strávila poleháváním a smutným koukáním na oběd ostatních, sama o čaji a suché housce. Ale do večera se to uklidnilo natolik, že v neděli už jsem jedla vlastně normálně – k obědu zeleninový vývar a rýži, troufla jsem si kromě hořkého čaje a čisté vody i na pár doušků ovocné šťávy. Teď už se cítím zase jako dřív, jen poučená a pro příště mnohem opatrnější!

Dávejte na sebe pozor a hlídejte si, co jíte 😉

Tak zase za týden! Jarka

 Jarka právě prožila 20. týden těhotenství. Chcete vědět, co se v tomto týdnu děje s vaším tělem?