No není super být rodičem ;-)

Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz

Vraceli jsme se s Tobym a Maxem z procházky a u dveří už na nás čekaly naše dvě kočky. Toby je rád viděl a popoháněl je domů. Když vběhly do otevřených dveří, radostně jsem pravila: „Dijle je doma, Muskat je doma a Toby zůstane dneska venku.“ No to byl tedy hloupý vtip… Toby se na mě podíval vyděšeným výrazem a během vteřiny začal opravdu brečet. Hned jsem mu řekla, že to byl jen vtip a jasně, že může domů…všichni jdeme domů… Ale tedy větu: „To byl jenom vtip!“ zase dlouho nepoužiju.

Na víkend za námi přiletěla kamarádka Míša z Prahy. Samozřejmě jsme si naplánovaly nákupy, Michel doma hlídal oba kluky. Tak jsem měla zase na jedno odpoledne tak trošku bezstarostný život. Jen tak si koupit, co se mi líbí, nemuset někde parkovat s kočárkem, nepřemýšlet, jestli mají v tomhle obchodě dětský koutek nebo jestli tam náhodou nejsem už moc dlouho a dítě se nudí. Prostě pohodička.

Další den bylo venku deštivo, takže naše naplánovaná procházka vzala za své a my se vydali do dětské herny. Bohužel stejný nápad mělo i docela dost dalších rodičů a tak v herně bylo docela narváno. I přes hluk a všechny ty řvoucí děti (včetně toho mého) Max usnul jak dřevo. A Toby se vypravil na obhlídku herny. Součástí byla také obří nafukovací matrace, na které děti skákaly. Občas to nějaké dítě nevyvážilo a spadlo na měkkou podložku na zemi. Rodiče menších dětí tedy postávali okolo matrace a snažili se své dítko zachytit, pokud se rozhodlo zahrát si na kamikadze. Já také občas musela korigovat směr Tobyho skoků, po chvíli mě vystřídala Míša a já byla u Maxe. Docela jsem se bavila Míši výrazem, když Toby skočil moc vysoko nebo proběhl moc rychle. Myslím, že nejmíň desetkrát měla náběh na srdeční infarkt a možná se i rozhodla nemít v žádném případě v budoucnu děti.

POPOVÍDEJTE SI S GÁBINOU V DISKUZI

Max si spokojeně spal v kočárku, když se vedle nás usadila slečna s malým klukem. Miminkem. Klučina byl fakt drobeček, možná odpovídal tak Maxovým mírám při narození, ale očividně byl starší. Seděl a držel krásně hlavičku… Obě jsme se na sebe s Míšou podívaly a hlavou nám probíhalo to samé. Tak teď vytáhneme Maxe, to obr-miminko, a lidi (slečna od vedle) si budou myslet jak je „pozadu“… Max vypadá v jeho třech a půl měsících nejméně na půl roku (nosí velikost 74)… ale hlavu má těžkou, tak mu ji pořád přidržuji. Už si hraje sám s hračkama, jeho mise je „co nejvíc oslintat“. Když to nevyjde s hračkou, ocucává si pěstičky. Koordinace ještě vázne, občas to stojí hodně sil a soustředění, než se trefí do pusy. Tak jsme tam tak seděly s tím naším obříkem-nemotorou a vedle nás slečna s malým šikovným miminkem. Není to vždy výhoda mít velké děti… Už jsme to pozorovala i s Tobym. Lidi od něj očekávají víc, protože si myslí, že je starší. A upřímně – sám Toby si občas myslí, že zvládne víc. Lidi si myslí, že bude bez problémů mluvit v dlouhých větách, nebude nosit plínku a nebude mít dudlíka na spaní. (Docela často slýchávám – „Takovej velkej kluk, no to je ostuda…“). Měli bychom založit Klub velkých dětí : -)

O tom, že je Toby na svůj věk opravdu velký jsme se přesvědčili i na jedné návštěvě. Vedle Tobyho si hrál kluk – černoušek. Byl hrozně roztomilý, veliké oči a rty. Pořád se usmíval a Toby si ho vybral za kamaráda. Maminka toho kluka pak směrem k nám pronesla něco ve smyslu, že její syn je na svůj věk velký. (Byl stejně velký jako Toby). A to je mu teprve 3 a půl roku! Musela jsme se usmát… Michel odpověděl, že je docela velký… jo a ten náš stejně vysoký kluk vedle něj slavil v březnu dva roky… Černošská maminka vytřeštila její už tak veliké oči a nevěřícně opakovala: „Dva roky!“

Míša nám v sobotu večer nabídla, že si můžeme skočit s Michelem „na rande“, jen my dva. Ona pohlídá kluky (kteří už stejně spali). Tak jsme vyrazili na večeři. Bylo super, že jsem se mohla tak trochu „vyfiknout“… vzít si pěkné oblečení, nalíčit se, vyžehlit vlasy, nazout podpatky… Vybrali jsme s Michelem pěknou italskou restauraci, docela chic. Objednali jsme si lahev vína, dali si předkrm, hlavní jídlo a Michel zvládl i dezert. Seděli jsme venku asi do půlnoci, poté procházkou zpět domů (proč jsem si brala ty podpatky?!). Do postele jsme zapluli asi v jednu. Je sice hezké být na pár hodin bez dětí a udělat si pěkný večer s vínem, následující noc a ráno jste ale pořád rodičem a je potřeba se postarat o své dva miláčky. Když se Max začal probouzet ve tři ráno na krmení, přišlo mi, jako bych usnula asi před minutou. Když k nám Toby skočil v sedm ráno do postele, měla jsem pocit, že jsem celou noc proflámovala. Pro příště jsem rozhodnutá chodit na rande zásadně jen v odpoledních hodinách . : -)

Mějte se hezky a příště opět na napsanou,
Gábina, Toby a Max