Jenže ono pořád nic. Zarytě si ve mně hoví. Stojí si tam na hlavě, dloube do mě, co nejníž to jde, až se někdy divím, že to jde až tak nízko. A absolutně se neobtěžuje posunout svůj vývoj kupředu. Ani neustálí poslíčci ho nemůžou rozházet. Ne ne, když spím, tak spím a dejte mi všichni pokoj. Kam bych taky lezl že, když je mi tu dobře a hlavně teplo. Stačí, že ten blázinec, co mě doma čeká, slyším skrz mámin pupík.
Asi by se slušelo říct, že na Vánoce toho moc přichystaného není. O cukroví se naštestí jako vždy postará babi a prababi. Děti jsou mi slušnou výmluvou, proč nemohu péct. : -) Horší to bude až vyrostou. Ne snad, že bych byla střevo, ale prostě mě to nebaví. Budu snad dělat raději jakoukoli jinou práci než vařit nebo péct. Takže to u nás chodí tak, že mamka vaří, když táta není doma. A nevidím na tom nic špatného. Vždyť já obstarávám všechnu zbylou práci v domácnosti plus starost o děti. A to je už i tak práce víc než dost.
Je čtvrtek a ten znamená kontrolu v porodnici. Máme dva dny do termínu i tátových narozenin. Ráno zaspím. Při příchodu do porodnice je najednou vše jinak. Dle ultrazvuku nám termín posouvají na pondělí šestnáctého. Nadšená z toho nejsem. Následuje věta, že porod indukují klasicky až od 41+3. Což je tedy dvacátého šestého prosince. Ptám se, jestli to jako fakt mezi svátky myslí vážně? Chápu, že je porodnice samozřejmě v provozu i během svátků, ale přijde mi zvláštní zvát si plánovaně další pacienty navíc, když personálu se tam v tu chvíli jasně pohybuje méně než obvykle. Já jsem si prostě myslela, že alespoň na ty svátky už budu mít klid a budu v pohodlí domova. A teď to vypadá, že budu ráda, když budu doma alespoň na Silvestra. Když pomyslím ještě skoro na dalších čtrnáct dní v tomhle stavu, tak i mě opouští mé pozitivní myšlení. Je to skoro k pláči. Jsem rozhodnutá v pondělí na další kontrole bojovat přinejmenším o to, že do Vánoc chci mít mimi doma. Jelikož nemůžu jen ležet na gauči a nic nedělat, přestává to už být únosné a výsledek bude jedině ten, že rodit půjdu úplně vysosaná, což se projeví první týdny po porodu, až se vrátím domů
Naštěstí jedna pozitivní věc tu je. Všichni už se díkybohu hrabeme z nemoci. A tak kašlání, prskání a frkání už u nás není hlavní náplní dne. Tak snad Dexík přijde do zdravé domácnosti.
V pátek se náš taťka vytasil s vánočním dárkem už dopředu. Asi mu mě bylo už líto, když viděl, jak už bych moc chtěla jet do porodnice. Maminka dostala nový telefonek. Juchů tak mám alespoň po večerech hračku. A jak praví jeden dobře známý český film: „Díky táto!“
Pondělí
Dnešek přináší dobré zprávy a vnáší alespoň naději na svátky strávené doma už v pěti. Po takřka hodinovém pokusu vzbudit Dexíka na monitor mě čekala jako vždy prohlídka. Tentokrát tam byla moc příjemná paní doktorka, a když viděla, že už jsem ze sebe nešťastná, a že nález je opravdu k porodu, tak konstatovala, že je škoda, že nemám zrovna nějaké kontrakce, i kdyby jen poslíčky, aby si uhájila, že mě nechá přijmout hned. Tak prý kdyby do čtvrtka brouček nevylezl, mám se dohodnout na příjmu na pátek, a že by mi porod vyvolali. Tak jsem ji moc poděkovala, že to by bylo prima. Taky paní doktorka zkonstatovala, že to určitě bude podle nálezu fofr. Tak že by rekord? 🙂
Tak tedy pokud se nestane nic zásadního, toto by skutečně měl být můj poslední těhotenský příspěvek. Příště už bych se vám snad měla ozvat bez toho melounku, co jsem zřejmě zvládla spolknout nějakým zázrakem v kuse.
Tak na mě v pátek myslete…. Pavlína
-352x198.jpg)
