Nikolka je bez plínek, teda skoro

Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz

Vzhledem k tomu, že Nikolka konečně spinká trochu líp a v noci se budí jednou, maximálně dvakrát, tak to byl rozhodně krok zpátky. Každopádně kromě spaní už plínky nepotřebuje. Pokud… Pokud ovšem nejedeme někam na dovolenou.

Posledních pár dní jsme měli ve znamení cestování. Jen po Čechách, ale Niky i nám to bohatě stačilo. Jak už jsem zhýčkaná tím, že si opravdu na záchod řekne, vzala jsem jen pár plen. No a na celodenní výlet jen jednu na spaní. A to byla chyba. Ještěže jsem měla dost legínek a jednorázovou podložku do sedačky. Večer na hotelu jsem přepírala patery kalhoty a jedny šaty. Nikolka byla tak plná dojmů, že si řekla na záchod snad jen dvakrát. I když jsem se jí neustále ptala, případně chtěla dát vyčurat, když se mi zdálo, že by mohla chtít, tak jsme to fakt nevychytali.

Vrcholem všeho bylo, že po večeři na houpačkách došlo i na hnědý kód. Kdyby se jí to nelepilo na nohy, tak nám to snad ani neřekne. Takhle jsme na to přišli jen tím, že si začala popotahovat legínky na holeních. Z nejhoršího jsem to vyklepala a šli jsme pár metrů do hotelu. Všem okolo musela za tu krátkou cestu říct, že: „V kalhotách bobo.“ Ještěže tam skoro nikdo nebyl a Niky to vykřikovala do prázdné ulice.

Čtěte také:

• Boj s nočníkem aneb Trénink hygienických návyků může být zábava
• 20 rad pro pohodové cestování s dětmi
• I mámy potřebují čas samy pro sebe

Po dlouhé době v kočárku

Na začátku roku jsme koupili golfky. Od té doby v nich Nikolka byla všeho všudy asi 15 minut. Až do teď. Mám pocit, jako by Niky bojovala sama se sebou. Prostě si neumí užít, že jí někdo veze. Občas vídám děti pohodlně rozvalené v kočárku, co si užívají pohodu. To s Niky nehrozí. Je v kočárku po nezbytně nutnou dobu a nejlépe za úplatek v podobě křupek. Když je nejhůř, musí dostat nanuka.

Jako třeba když jsme šli na výlet lesem. Cestu by neuťapala a v kočárku být nechtěla. Nosítko jsem sice měla v záloze, ale už je přeci jen těžká, cesta daleká a byl její čas na spaní. Takže jsme ji nejdřív uplatili jídlem a pak v pohodě usnula. Jakmile  se vzbudila, ihned chtěla hopi ven. Prostě kočárek není moc velký kamarád.

Aspoň, že auto vzala na milost. Chvíli komentuje bagry, autobusy a ptáčky a najednou spí. Přestala jsem jí dávat před cestou ovoce a hlavně ovocné kapsičky a od té doby ani nezvrací v autě. Snad to vydrží.

Ach ty oči…

Nikolka je fakt hodná. Když se někdo bouchne, třeba v pohádce, začne se ptát, jestli dobrý. Nám fouká na bebíčka a chová spadlého méďu. Jenže… Jak přijde do kolektivu, hned píchá děti do očí. Zkouší, co je bolí, tahá za trička, za vlásky, mačká ramena. Samozřejmě ne všechno najednou. Pořád jí stojím za zády a snažím se zmírňovat škody. Nejlépe jim předcházet. Ale ne vždy to jde. Každopádně už nevím, co s ní.

Zkoušela jsem jí to vysvětlit asi tisíckrát, dostala i lehce přes ruku, ačkoli ji takřka ani neplácnu. Ptala jsem se i doktorky, ta doporučila zmáčknout jí ramínko, aby věděla, že to děti bolí. To jsem ještě nezkusila, nechci jí ublížit. Dala jsem ji na hanbu, odvedla od dětí… Prostě už nevím, co s ní, a je mi líto dětí, které to od ní schytají, když mi někam odběhne. Asi budeme sedět doma, než ji tohle období přejde.