Nervozita stoupá …

KLUB TŘEHULEK! KLÁRA Nervozita stoupá. Očekávání je den ode dne větší. Už jsem tu psala, že bych nechtěla přenášet, že bych mnohem raději porodila koncem září, nebo zkrátka v termínu, který mi vychází na Den armády, jak rád a často podotýká můj dědeček, bývalý voják z povolání. A tak doufám, že třeba i tyhle věci jsou tak nějak dědičné a já budu jako moje maminka, která všechny tři své děti porodila pár dní před doktory vypočítaným termínem.

Na stranu druhou – představa, že porod může přijít doslova každým dnem, mě taky trochu děsí: „Už? Ještě ne! Chci si ještě užít těhotenské bříško, zařídit tohle a tamto, koupit kočárek! A jsem na příchod Adinky vůbec už připravená?!?“ V hlavě mám guláš, myšlenka stíhá myšlenku a já vlastně nevím, co chci! (Ano, jsem si vědoma, že s tímhle jevem se prý my, ženy, potýkáme často.)

Chudák Adinka. Taky asi neví, co si myslet. Jednou ji máma přemlouvá: „Holčičko, prosím, nezůstávej v bříšku moc dlouho, měla bych o Tebe obavy. Co třeba prvního října? To by se Ti nelíbilo?!? To je přeci hezké datum!“ A druhý den ji zase domlouvám: „Adinko, ještě vydrž. Maminka potřebuje ještě chodit chvíli do práce, dozařídit zatím velmi provizorní bydlení, dokoupit pár věcí do výbavičky!“

No, jsem čím dál raději, že o tom, kdy to nakonec všechno vypukne, nerozhodujeme my – budoucí matky. To by to asi vypadalo… Už vidím workoholičku, které se ani na konci 42. týdne nehodí porod do stále nabitého diáře. Nebo zase nedočkavou prvorodičku, co by své dítko u sebe měla nejraději už měsíc před termínem. Však miminka vědí, kdy je pro ně ten nejlepší čas. A tak věřím Adince. Že zkrátka ví… A samozřejmě věřím taky personálu z Apolináře a jejich rozhodnutí – a to především v případě, že by se, nedej bože, něco začalo komplikovat.

Tím se dostávám k druhé lekci předporodního kurzu, které jsme se zúčastnili s Pepou včera. Znovu jsem se přesvědčila o tom, že jsem ráda za naše rozhodnutí zúčastnit se tohoto kurzu a ještě víc za to, že jsme si zvolili za porodnici, kde přivedu Adinku na svět, právě Apolináře.

A proč je kurz dle mého názoru fajn absolvovat? Nevím, jak jste na tom vy, ale já jsem ráda informovaná a vím, co mě čeká, respektive co mě všechno může potkat. A k tomu dozvědět se vše potřebné, je kurz ideální příležitostí. Dnes už vím, jak probíhá „standardní“ přirozený porod, co se dělá, když nastanou komplikace a co se bude dít se mnou a miminkem po samotném porodu.

Viděla jsem porodní sály i sál operační, můžu se porodní asistentky zeptat na všechny své všetečné dotazy a ona mi je trpělivě a fundovaně zodpoví. Dalším argumentem „proč kurz ano“ je, že mě vede k ujištění, že jsem si vybrala správně. (A na druhou stranu – kdyby někdo měl názor opačný, má ještě relativně dost času své rozhodnutí změnit).

Apolinář sice nesplní stoprocentně mé požadavky, co se týče intimity během porodu a přespání tatínka na pokoji taktéž není možné. Ale došla jsem k přesvědčení, že mi tu vyjdou vstříc, jak jen to bude možné a zároveň se mi dostane špičkové lékařské péče. To prostředí a personál ve mně zkrátka vyvolává pocit klidu a důvěry. A já si říkám – co víc si přát? Snad jen, aby tyhle mé pocity přetrvaly i v době, kdy se rozběhne samotný porod.

Další věc, co se mi na kurzu líbí? Jsou to dvě hodiny v týdnu, na které se opravdu těším. Je to něco nového, co s největší pravděpodobností prožiju jen jednou (většinou chodí na kurzy jen prvorodičky) a jsou tam moc milí lidé – budoucí rodiče i porodní asistentka, Mgr. Šťovíčková! Z toho důvodu je mi líto, že náš kurz už příští úterý končí.