Neplánované těhotenství aneb Já budu asi šílená matka

Před několika měsíci jsem ukončila několikaletý vztah, který mě moc nenaplňoval, konečně jsem si užívala svůj sobecký život svobodné slečny. Po několika letech jsem nemusela brát ohled na dalšího člověka, svou výplatu jsem mohla utrácet za oblečení, výlety s kamarády a dobré jídlo a pití. Plánovala jsem divoké léto plné dovolených a chvil strávených na pláži ovívána nejlépe tuctem statných vypracovaných mužů. Všechny moje plány se sesypaly jako domeček z karet a já čelila kruté realitě – budu matkou.

Mateřství jsem nikdy neplánovala, upřímně dětem jsem se vždy úspěšně vyhýbala a jediné mrně, které jsem vzala na milost, byla rozkošná dcera mé kamarádky, kterou jsem mohla rozmazlovat. Ne, nechtěla jsem být bezdětná, ale dítě jsem si představovala za pár let, ideálně okolo tak mé 35. Chtěla jsem to vzít popořádku – našetřit pár kaček, najít si pana pravého, vdát se a teprve potom možná počít nějakého pokračovatele rodu. Inu, plány pěkné, realita ovšem poněkud jiná.

Několik posledních týdnů jsem se scházela se svým pohledným kolegou z práce, který se mi opravdu dlouho líbil. A jak to bývá následovalo pár divokých večírků, pozvání na víno, slovo dalo slovo a netrvalo dlouho, abychom se scházeli i u něj doma. Rozhodně jsem se neplánovala vázat. Menstruaci jsem po vysazení měla slabší, takže jsem nevěnovala žádnou pozornost tomu, že předposlední trvala dva dny. Jenomže v době, kdy by měla přijít další, bohužel žádná nepřišla. Nepanikařila jsem, věděla jsem, že to nemůžu čekat pravidelné, navíc jsme používali jiný druh antikoncepce. A já abych otěhotněla? To nepřipadalo v úvahu.

Cestou z práce jsem se stavila pro mezizubní kartáčky do drogerie. Jak jsem tak chodila uličkami, padl mi pohled na těhotenský test. V tom mi v hlavě začalo vrtat „Už je to divné. Dva týdny zpoždění. Tak si ho kup. Pro srandu ne? Pak se tomu můžeš zasmát, jaká jsi hysterka.“ a test letěl do košíku. Po několika hodinách odhodlávání a modlení se, vyběhly dvě výrazné čárky a já se zhroutila. Nečekala jsem to. Po dalších 3 hodinách sedění na záchodové míse, koukáním do prázdna (přerušovaného stavy naprosté hysterie, kdy se pláč střídal s nevěřícným smíchem), jsem vstala a plna odhodlání celou situaci řešit, vzala do ruky mobil. Jeho číslo bylo hned první v seznamu, díky bohu, jak se mi třepaly ruce nebyla bych ho schopná najít. První zazvonění. Přichází opět hysterický pláč. Druhé zazvonění. Pláč zesiluje. Třetí zazvonění. Smrkám. Čtvrté zazvonění. Došly mi papírové kapesníky. „Ahoj“ ozve se On. „A……“ minutová pauza, zkouším dýchat, „hoj. Přijeď prosím, HNED!“. Pláču. „Stalo se něco?“ ptá se On. „Neptej se a přijeď.“ zasmrkám do telefonu. Následuje 5minutový rozhovor, kdy jsem nebyla schopná jediného slova, naštěstí to pan R pochopil a do půl hodiny přijel. Neotálela jsem, všechno jsem vyklopila a R se zmohl jenom na „Však jsme na to dva, to zvládnem.“

Nyní, na konci léta, sedím v práci, venku prší a já v 26. týdnu těhotenství nemůžu dopnout kalhoty. Doma na mě čeká R s večeří a já překopala celý svůj dosavadní život, ale všechno po pořádku..