Není všechno jen růžové…

Fotografie z ateliéru rodinné fotografie Fotoprome.cz

Adince jsou dnes právě tři týdny, jsme tedy v půlce šestinedělí. Je to hodné a spavé miminko, i když samozřejmě má taky „své dny“, kdy je mrzutá a moc nespinká. Občas ji trápí prdíky. Včera se v postýlce pozvracela tak, že krom sebe a matrace poblinkala i zeď a podlahu. Dnes se jí na zadečku udělaly ošklivé opruzeniny. Zkrátka pořád něco. V tomhle směru se člověk s miminem opravdu nenudí. Mám pocit, že je každý den jiná, roste jako z vody. Už to vůbec není ten malý bezbranný uzlíček, který jsme si přivezli z porodnice. Každým dnem ji miluju víc a víc. Jak už jsem ale předestřela v úvodu, občas toho – lidově řečeno – mám jako buchet.

Za prvé – „čas s Adinkou“ utíká ještě mnohem rychleji, než „čas před Adinkou“. Přijde mi úplně neuvěřitelné, že už je tu s námi Adinka na světě tři týdny. Z toho mám občas nepříjemné pocity, z toho je mi smutno – nechci, aby ten čas tak letěl! Ale je mi jasné, že s tímhle těžko něco udělám.

Za druhé – nevyspání. To je asi problém všech maminek malých miminek. Některé dny se cítím oukej, jindy jsem ale jak „chodící zombie“, který se ještě v podvečer šourá po bytě v noční košili s nevyčištěnými zuby a v duchu se modlí alespoň za hodinu nerušeného spánku!

Za třetí – nemůžu si zvyknout na to, být celé dny doma a jako hlavní a mnohdy jedinou náplň mít „péči o kojence“. Chybí mi zkrátka dospělá společnost, chybí mi chození do práce, samotné doma je mi občas smutno, děsí mě, že ten malý človíček je na mě 100% závislý a já se od něj nemůžu hnout víc jak na hodinku či dvě a i tak riskuju, že se probudí a bude se shánět po mámě a jejím prsu.

POVÍDEJTE SI S KLÁROU A DALŠÍMI TĚHULKAMI V DISKUZI!

Za čtvrté – nedovedu si představit, jak skloubím studium práv s mateřstvím. Vím, že to jde. Zítra mě zrovna navštíví kamarádka se svou skoro roční holčičkou, která je toho živým příkladem. Ale mě to děsí. Jak si mezi plínkami, kojením a praním dupaček najdu ještě čas na učení?!? A že toho času zrovna na právech je potřeba relativně dosti! No, zítra se budu snažit pochytit nějaké moudré rady od své zkušenější přítelkyně.

Za páté – nemám zrovna nejlepší pocity ze své „poporodní“ postavy. Nikdy jsem nebyla „kost a kůže“, vždycky spíš „holka krev a mlíko“. Byla jsem ale se sebou spokojená. Ať si kdo chce, co chce, říkal, já se sama sobě opravdu líbila. Po letech trápení se a věčného „dietění“ v pubertě, jsem totiž na prahu dospělosti přišla na to, že ze mě twiggy nikdy nebude a že z toho je zapotřebí udělat přednost spíš než se tím trápit. Pak přišlo těhotenství. Přibrala jsem dvacet tři kilo. Jojo, je to dost. Ale já si ani během těhotenství nikdy nepřipadala jako šeredná velryba. Jak už jsem jednou psala – těhotenství mi vždycky přišlo sexy. A tak jsem byla takovou sexy těhotnou kuličkou. A protože mám báječného přítele, který mně celé těhotenství skládal komplimenty a se kterým jsme po celou dobu těhotenství žili intenzivním intimním životem, neměla jsem nejmenším problém s tím, jak vypadám. Cítila jsem se skvěle. O to horší je to teď. Z porodnice jsem přišla o sedm kilo lehčí, během prvního týdne doma přišla o další čtyři kila. Ale od té doby se mi váha nehnula! Mám nahoře ještě dvanáct kilo. V porodnici mi „slíbili“, že když budu plně kojit a nepřejídat se, měla bych se během šestinedělí vrátit na svoji váhu před otěhotněním. No, dost jsem na to spoléhala, ale mám obavu, že budu jednou z těch, které se těhotenská kila drží „zuby nehty“. A z toho mi není zrovna hej. A pohled do zrcadla „bolí“ ještě z jednoho důvodu – mám vytahané břicho, které „zdobí“ nemálo strií. A to jsem se navzdory svým oblým tvarům vždycky mohla chlubit plochým břichem, samozřejmě také bez strií!

Tak to je v kostce tak nějak všechno, co mě trápí. Není toho málo, ale věřím, že si na svou novou životní roli zvyknu, že studium nakonec zvládnu a těhotenských kil se zbavím. A každý Adinky úsměv mi dodává tolik energie, že i ty bezesné noci se dají nakonec zvládnout.