Není každý den posvícení aneb Co tě nezabije, to tě posílí!

KLUB TĚHULEK! KLÁRA Dvacátý osmý týden zdá se být prozatím trošku kritickým. Po týdenním odpočinku jsem se vrátila do práce. Ta v mém případě není sice fyzicky nijak náročná, ale poslední dny mi přesto dává dosti zabrat. Jedním z důvodů je to nepřestávající bolení kostrče. Čekala jsem, že mě v těhotenství třeba budou bolet záda (klepu na dřevo – ty zatím vůbec nebolí!), ale že mě takhle zradí kostrč, v mém případě, ještě navíc hezky obalená nějakým tím špíčkem, to mě tedy ani ve snu nenapadlo! Ale jak jsem si vyhledala na internetu, nejsou to bolesti v těhotenství nijak neobvyklé a nejčastěji odezní až po porodu. Takže mi stejně nezbývá, než vydržet.

První den v práci po několika hodinovém sezení na kancelářské židli jsem byla přesto šťastná, když mě šéf vyslal na soud něco zařídit. Ha, nemusím sedět, pěkně se protáhnu. No, ve finále jsem si touhle aktivitou moc nepomohla. Pravda, kostrč bolet přestala, ale táhnout se v tom letním počasí rozpálenou Prahou taky nebyla zrovna příjemná záležitost. Pěkně jsem se potila – to je vcelku normální jev i u netěhotných jedinců v tomhle ročním období, jen v mém případě je ještě umocněn těmi dvanácti kily, co mám nyní nahoře. Taky jsem si užila pšíkání, smrkání a slzejících očí, neb si jako alergik na pyly zrovna užívám „vrchol sezóny“. A aby toho nebylo málo, přidaly se i již dobře známé opruzeniny na vnitřní straně stehen.

Po příchodu z práce domů jsem tudíž absolvovala ledovou sprchu a po ní ulehla okamžitě do postele. Trochu mi to připomínalo úplné začátky mého těhotenství – totální vyčerpání a usínání ještě před koncem večerních televizních novin.

Tenhle scénář se opakoval bez větších změn i v úterý a vrcholem všeho se stal den včerejší, tedy středa. Ráno jsem si přivstala, že si před prací zajdu na hot jógu. Ranní lekce mám nejradši. Krásně mě nabudí na celý den a navíc – nebývají přeci jen tolik „hot“ jako ty večerní. Chyba lávky. Lektorka nám přitopila víc než obvykle a v kombinaci s vynechanou snídaní to pro mě byla lekce téměř zabijácká. Výsledkem byla malátnost a bolest hlavy. No, nedá se nic dělat.

Rychlá sprcha a „hurá“ do práce, tam se nasnídám a bude zase líp. V tramvaji číslo 5 (která navíc pro mě z nepochopitelných důvodů jezdí i ve špičce jenom o jednom vagónu) jsem si samozřejmě nesedla. Břicho jsem špulila, co to šlo, ale bez výsledku. Do toho jsem se snažila neomdlít. No, deset minut pekla je za mnou, přežila jsem a pokračuji do práce. Můj stav se po spořádání několika meruněk, plné misky s čokoládovým musli a dvojitého pressa přeci jen vylepšil. Zvlášť kafe asi pomohlo na tu motanici hlavy.

Na jedenáctou hodinu jsem měla domluvenou schůzku v našem právě se líhnoucím novém bydlení s pánem z kuchyňského studia, který jel až z Hradce Králové. Abych řekla pravdu, i když je veškeré to vyřizování a zařizování kolem bytu někdy náročné, baví mě. A myslím, že jsem v tom i dobrá. Že mám prostě pro to ten správný organizační smysl a nadání. No, samochvála smrdí, se říká, a pýcha předchází pád. A taky že jo.

V kanceláři mi vyjde bez problému kolegyně vstříc. A tak vyrážím na schůzku. Naše bydlení je v dost odlehlé části Prahy. Je to u řeky, u lesa. Takový náš kompromis mezi centrem Prahy a bydlením ve vesnici za Prahou. Nejlépe a nejrychleji se tam člověk z centra dostane příměstským vlakem a přívozem. To ta cesta trvá jen necelých dvacet minut a jsme „doma“.

Vlak jede načas, krásně klimatizovaný City Elephant, beru knížku do ruky, ať si těch pár minut ve vlaku zpříjemním. Už se těším na cestu přívozem, přívozníci tam u nás jsou většinou moc milí, bodří a upovídaní chlápci. Když se ale blíží stanice, kde mám vystupovat, zmocní se mě nepříjemná předtucha. Vždyť já si vůbec nezjistila, zda jsou přívozy po povodních již znovu v povozu! Mé druhé já se mě ale snaží uklidnit: „Proč by nebyly, u řeky po povodních už ani památky. Vše vypadá, že se vrátilo do starých dobrých kolejí.“

No, když se blížím k přívozu, začíná být vše jasné. Prvně mi nesedí, že chybí na protější straně řeky molo, a když dojdu ještě blíž, už na mě hulákají dva pracovníci technických služeb: „Slečinko, bohužel, přívoz ještě pár dní mimo provoz! Zrovna to tu dáváme do kupy. Jedině svléknout šaty a přeplavat.“ Poděkuji a ještě se stačím otočit, než propuknu v hysterický pláč.

Tohle byla ta poslední kapka do již od pondělí se plnící číše mé odolnosti. V té chvíli mi to připadá jako naprosto neřešitelná situace. Konec světa. Ta beznaděj, když máte cíl své cesty na dohled, ale stejně se k němu nemůžete dostat. Ještě v posledních záchvěvech racionality koukám do mapy na telefonu, kde je nejbližší most – asi 4 kilometry po proudu řeky. Na takovou výpravu se tedy necítím, zvláště ne v tom vedru a v mém požehnaném stavu. Městská doprava, co tu staví mi je taky k ničemu. Ještě zkouším taxi. Cena kolem pět set korun, doba čekání na vůz 15 minut a samotná cesta minimálně 40 minut. Do toho volá pan kuchyňář, že je do pár minut u nás. Bezmezná hysterie. Nakonec mě zachrání můj přítel, doslova můj princ na bílém koni. Mezi vzlyky a záchvaty neovladatelného pláče mu vysvětlím, co se mi stalo. Uklidňuje mě a chlácholí. Samozřejmě to totiž na rozdíl ode mě nevidí tak fatálně. A i přes to, že má v práci zrovna deadline pro odevzdání projektu, vyráží hned na schůzku místo mě. Zvolí druhou cestu, kde není třeba překonávat řeku.

I když se zdá, že vše dobře dopadne, mě naprosto ovládlo to mé já, které racionální uvažování nezná ani z vyprávění. Aneb celá má mysl snad musí být zatemněná těhotenskými hormony. Pomalu se vydávám na cestu zpět do práce, ale pláč ne a ne ustat. Definitivně se uklidním až v práci, když svůj zážitek dovyprávím kolegyni. Ta mě s lítostivým pohledem hladí po zádech. Můj obličej je napuchlý s černými fleky od maskary. Hlava po víc jak hodinovém pláči bolí jako střep.

Po další hodině v kanceláři je mi už mnohem líp, i když pocit vyčerpanosti a selhání ve mně zůstává. A taky začínám litovat Adinky. Co si chudák holka musí jenom vytrpět se svou bláznivou mámou!

Po práci mě vyzvedává přítel a já ho zvu do Lokálu – náš oblíbený podnik s výbornou plzní a skvělými dobrotami. Zasloužíme si to oba. A já si dokonce – klidně mě teď ukamenujte – dala s chutí jednu orosenou plzeň! A jestli jsem měla výčitky?!? Ne! Tohle byla za celý náročný den snad ta poslední věc, co by měla Adince nějak ublížit!

No a to je konec mého dnešního příspěvku a snad taky konec těch několika náročnějších dnů! Dnes už je počasí poněkud snesitelnější a já jsem krásně odpočinutá po více jak deseti hodinách spánku. Tak snad bude i vše ostatní probíhat v klidu a míru.

A úplným závěrem chci ještě moc poděkovat svému úžasnému příteli, mé skvělé kolegyni a trpělivému panu Dornerovi z kuchyňského studia. I když poslední dva jmenovaní s největší pravděpodobností tenhle můj příspěvek nikdy číst nebudou. Vám všem ostatním přeji krásné letní dny a snažte se, zejména vy těhulky, řídit heslem „Když nejde o život, jde o ho***!, i když z vlastní zkušenosti vím, že v návalu těhotenských hormonů to není jednoduché, leckdy se to zdá být i téměř nemožné! Ale snažte se, já budu taky.