Nenechám se znervóznět

Někde jsem četla, že když se těhotná maminka stresuje, dítě vyplavuje stresové hormony také, a to už za pět vteřin. Proto chci být v klidu, aby bylo v klidu i moje miminko. Snažila jsem se co nejvíc sžít s heslem: „nenechám se ničím znervóznět“.

S miminkem v náručí jsem byla rozhodnutá se pevně držet své intuice, zdravého rozumu a také si věřit, že já vím, co je pro mé dítě nejlepší. Aspoň takhle to píšou všechny chytré knihy a články. Ostatní že to myslí dobře, ale já své dítě znám nejlépe a na základě toho si budu věřit. Že nebudu s žádným jiným dítětem srovnávat a natož vyhledávat informace na diskuzních fórech. Žádné myšlenky typu: „Ale ve třech měsících už by přece měl umět to a to..“. Chci věřit svému dítěti, že dokáže vše, co je potřeba a hlavně, že to dělá svým tempem.

Hezky se to čte, ale uvádí do života hůř.

A to jsem si už mockrát ověřila, že je moje intuice správná. Například jsem nechtěla kupovat takovéto houpací lehátko pro miminka. Neměla jsem z něj dobrý pocit, nelíbilo se mi, že je v něm dítě uvázané, nemůže se hýbat a je zabavováno hudbou, v horším případě ještě navíc neosobním elektrickým houpáním. Dětská fyzioterapeutka mi potvrdila, že tam dítě nepatří, není to dobré na zádíčka – že kdyžtak používat jenom na krmení u dítěte, které ještě nesedí samo.

Většinu obav jsem odfiltrovala, ale párkrát se mi to nepodařilo, a to tak, že jsem si toho ani nevšimla. Naposledy minulý týden.

Nastartovala to návštěva a jejich miminko, které ve třech měsících už drželo samo hlavičku – můj Jakoubek ve dvou ještě ani náznakem. Chvilku jsem o tom přemýšlela a řekla jsem si, že to mimi hravě dožene. Jenže další návštěva byla před týdnem se čtyřměsíčním miminkem. Jakoubkovi jsou tři. Hlavičku už drží docela dobře, ale ještě ne sám. Kamarádka se na mě starostlivě podívala: „On ještě pořád nedrží hlavičku?“ Začala jsem se bát, že je něco špatně a abych něco nezanedbala. Počkala jsem na kontrolu u dětské lékařky a ta mne radši objednala na prohlídku na fyziologii. Začala jsem googlit jako divá – kdy má dítě držet hlavičku a co je cvičení Vojtovy metody. Trochu jsem to tušila – to je takovéto přidržování dítěte v určitých pozicích, u kterého děti hodně pláčou. Bylo mi jasné, že když to budeme mít předepsané, že to nezvládnu a cvičit nebudu.

Fyzioterapeutka Jakoubka ale místo cvičení moc chválila, že je šikovný a že umí to, co na jeho věk úplně stačí. Ukázala mi jen podpůrné věci – jako ho zvedat a otáčet na bok.

Vyšilovala jsem úplně zbytečně. Kéž bych se tak držela mého hesla.. 🙂