Někdy idyla, někdy „boj o přežití“

Tak tedy: jmenuje se Monika Nechybová a já mám za to, že jsem nemohla na porodním sále potkat nikoho lepšího. Kolikrát jsem si říkala, jak by bylo fajn rodit například se svým gynekologem, nebo zkrátka s někým, ke komu máte vztah, kdo s vámi byl v kontaktu během vašeho těhotenství. A trochu mě děsilo, že takhle tam přijdu a tu neuvěřitelně intimní chvíli se mnou bude prožívat nějaký úplný cizinec.

Protože jsem ale věděla, že s tím stejně nic nenadělám, nakonec jsem se děsit přestala a naladila se na myšlenku, že tam přece může být někdo, kdo mi bude blízký po lidské stránce a s kým to zvládnu, ač se uvidíme poprvé v životě. A bylo to přesně tak. O tom, že je paní Nechybová profík netřeba se zmiňovat – to se asi dá v porodnici i očekávat, ale já ocenila ze všeho nejvíc její vlídnost, vstřícnost a její zainteresovanost, kterou dávala najevo. A když přišla samotná fáze tlačení Adinky na svět, mám pocit, že jen díky jejímu (a Pepovu) úžasnému povzbuzování jsme to zvládli tak rychle a bez komplikací! Takže ještě jednou: DĚKUJU. A všem budoucím maminkám přeji u porodu stejně úžasnou porodní asistentku, jakou jsem měla to štěstí potkat já.

Pobyt v porodnici – tak trochu jako dětský tábor

Opravdu. Nemůžu si pomoct, ale když vzpomínám na pobyt u Apolináře, je to s lehkým úsměvem, neboť mi to tam připomínalo takový příjemný letní dětský tábor. Na nástěnce vyvěšený jídelníček na každý den a taky denní plán – co se dělá v tu kterou hodinu. Budíček v šest (měření teplot). Dopoledne vizity (jedna dětská, jedna kvůli maminkám), přednášky s laktační poradkyní, koupání miminek. Odpoledne volný program – odpočinek nebo návštěvy známých a příbuzných. A večer a v noci, jak to i na táborech bývá: pláč.

A teď nemyslím pláč miminek, ale můj. Hormony mi totiž pracují na plné obrátky. A tak jsem si brečela z různých důvodů – jednou, že se mi stýskalo po Pepovi, podruhé ze strachu, zda budu pro Adinku dobrou mámou, potřetí ze zoufalství, když Adinka proplakala snad hodinu v kuse a já nevěděla, jak jí pomoct a co jí schází.

Spolubydlící na pokoji jsem měla fajn. Jednu starší maminku Ukrajinku a druhou již dvojnásobnou maminku Markétu. S tou jsem si rozuměla víc a občas se z ní snažila vytáhnout i nějaké ty rady, když už je na rozdíl ode mě zkušenou matkou. A personál porodnice? Možná mi ani nebudete věřit, ale od doktorů přes sestřičky až po paní uklízečky byli všichni moc fajn. De facto by se dali rozdělit jen do dvou kategorií – na ty milé a ještě milejší. Takže můj výběr porodnice, který nebyl založen na ničem jiném než na tom, že jsem se na první pohled zamilovala do budovy od architekta Josefa Hlávka, dopadl na výbornou. A jestli ještě někdy budu mít to štěstí přivést na svět další miminko, doufám, že to bude zase tam!

Doma – krásné a taky náročné

V sobotu nás před obědem propustili z porodnice. Svítilo sluníčko, byl krásný podzimní den. A já už se domů opravdu těšila. Nejvíc na to, že už nebudu bez Pepy. Vždycky jsem měla ráda tulení a mazlení se. A teď, když jsem citlivější než kdy jindy, je moje tulící se potřeba minimálně dvojnásobná. A navíc – ani si nevzpomínám, kdy jsem byla naposledy tolik (rozuměj čtyři) nocí po sobě sama v posteli! A fakt už se mi stýskalo.

Cestování Adinka zvládla bez problému, doma hned usnula. Ovšem první problém přišel odpoledne. Vůbec se nechtěla nechat nakojit. Vždycky si dvakrát cucla a tím to haslo. A já začínala být zoufalá. „Ježiši, to jsem tak neschopná? To nechám své dítě trpět hlady?“ Nakonec se mi povedlo samu sebe uklidnit – určitě se rozkojíme! Navíc Adinka se narodila jako kus ženský (3700g), takže hlady opravdu jen tak neumře! No, stačilo se nestresovat a nechat tomu volný průběh a od té doby (musím zaklepat na dřevo) problém s kojením odpadl!

Nebylo by to ale ono, kdyby v neděli nepřišel další otazník a velké řešení – Adince se povedlo dvakrát za sebou prospat skoro šest hodin v kuse! Jedno mé já se přiklánělo k názoru, že je to asi dobře, druhé ale mělo pochybnosti, neboť se setkalo v porodnici s názorem – budit každé tři hodiny na kojení. Zase jsem nevěděla, co dělat. Co je správné. K tomu se přidaly rozbouřené hormony a výsledkem byl zoufalý pláč mamce do telefonu. Nakonec jsem si řekla, že když bude Adinka chtít spát, nechám ji. Vždyť ostatní savci si taky nenařizují budíky na kojení svých mláďat! A Adinka je snad dost inteligentní na to, aby dala pláčem najevo, že má hlad. Paradox je, že od té doby se Adinčina potřeba jíst asi zvýšila, protože šest hodin v kuse už nenaspala.

V pondělí přišel pro změnu strach z toho, abych měla dostatek mléka – chytla jsem totiž nějakou virózu a po ránu se mi prsa nezdála nalitá tolik jako dny předešlé. V úterý nás zase potrápilo zvracení – Adinka poblinkala několikrát mě i sebe a během hodiny vystřídala hned tři outfity. Dnes je středa. A já jsem zvědavá, jaké nové „dobrodružství“ nám přinese dnešní den.

Tyhle chvíle „zoufalství a komplikací“ jsou samozřejmě vyvážené těmi, kdy je Adinka to nejzlatější miminko a já si připadám skoro jako „supermáma“. To je třeba v situaci, kdy Adinka spinká jako andílek, s lehkým úsměvem na tváři. A já se stihnu upravit, vyprat pádlo, usmažit lívance k snídani a ještě uvařit vývar k obědu. Nebo když spolu ležíme v posteli a Adinka spokojeně pije z prsu. Ať už ale prožíváme zrovna „krizi“ nebo nějaký dílčí úspěch, co je podstatné – pocit absolutního štěstí z Adinčiny přítomnosti v mém životě přetrvává a žádná jiná emoce na něj nemá. Je překrásné být mámou i se všemi útrapami, které to občas může přinášet.