Někdo září, někdo v září…

Školka po stopadesáté šesté

Takhle nějak by asi zněla klapka, kdybychom natáčeli seriál. Vím, že s tématem školky jsem tu už popsala hodně stránek. Ale stejně musím znovu! Stal se totiž nádherný zázrak, nebo mě Vesmír vyslyšel, nebo jsme měli z pekla štěstí, nebo kliku úplně odjinud, nebo tomu můžeme říkat jakkoli jinak. Prostě… bráchové jsou spolu ve školce! No fakt!

Pár dní před koncem prázdnin mi volala paní ředitelka, že místo pro Filípka se skutečně nakonec našlo a on může nastoupit do červené třídy k Honzíkovi. Když jsem klukům doma radostnou novinku oznámila, skočil Filip radostně napřed na mě, pak na Honzíka (až ho povalil na zem), a oba radostně křičeli, že to je super, že spolu budou v jedné třídě.

V první školkový den, který jsme letos stihli ve správném termínu, jsme navíc překvapili i hodně rodičů, se kterými se v šatně potkáváme už nějaký ten pátek a kteří věděli, že se Filip bohužel do školky nedostal. A měli upřímnou radost, že nám to nakonec vyšlo a Filípek nastupuje „k nám, do naší školky“. Jsem za tohle nastavení, vstřícnost a přátelskost mezi rodiči opravdu vděčná, není to úplná samozřejmost.

A jak Filip zvládl nástup do školky? Řeknu to asi takhle: jen jsme vešli do třídy, přestala jsem pro něj úplně existovat. Honzík se ujal role staršího bráchy-ochránce-průvodce a začal Filípkovi všechno ukazovat, jako by tam nikdy předtím nebyl a nevěděl, co je školka nebo jak vypadá záchod. Bylo to úplně legrační. Filip nadšenej. V koupelně si vybalil svůj kelímek s obrázkem a kartáček na zuby, pověsil čistý ručníček, do šuplíčku se svou značkou (má medvídka) uložil moje staré tričko, které má na výtvarné aktivity, a vyrazil k poličkám s Montessori materiálem.

Chtěla jsem se se svým malým chlapečkem rozloučit a dát mu pusu, ale neměl na to skoro čas. Rychlá pusa někam do vzduchu v blízkosti mého obličeje a „Mami, jdi už.“ Tak jo, no, šla jsem a bylo mi na chvilku trošičku líto, že to tak uteklo a oba moji kluci už jsou tak velcí.

Pak jsem si vybavila, že mám celé dopoledne jen pro sebe. A že budu mít kolem sebe úplně ticho! To je pro mě totiž posledních 6 let opravdu vzácná komodita, vpravdě nad zlato, jako ta sůl. (No, tak úplně to nebyla pravda, vyrazila jsem totiž na nákupy, protože se blíží Honzíkovy narozeniny a kdoví proč nám ten kluk přes prázdniny zase ze všeho vyrostl, ale přinejmenším jsem si mohla užít to, že žádné z hlučných dětí v nákupním centru nepatří ke mně a že mě žádné dítě netahá za rukáv a nestěžuje si, že už ho to nebaví.) 😀

Ta tichá a relativně poklidná dopoledne mi ovšem nevydržela moc dlouho.

Zpátky ke strojům

Tak tak, jak už jsem naznačovala v minulosti, s podzimem a nástupem mladšího potomka do školky se zákonitě pojilo taky téma mého návratu do práce. Už nějakou dobu jsem cítila, že bych chtěla jít úplně jiným směrem než před mateřskou a rodičovskou. Jenže jakým?

Posledních šest let jsem většinu času trávila s dětmi, doma nebo v jeho spíše blízkém okolí, a hlavními tématy pro mě bylo co uvařit, jestli mám vyprat teď nebo až po obědě, protože nejspíš bude potřeba minimálně jedno dítě po jídle převléknout, kam pojedeme na výlet a kde sehnat cenově dostupné barefoot botičky.

Za tu dobu logicky moje profesní sebevědomí značně kleslo. Přece jenom, nebylo zase tolik příležitostí používat angličtinu a němčinu, a vlastně ani češtinu k nějaké intelektuálně náročnější komunikaci. Navíc jsem nabyla dojmu, že dlouhodobým kojením část mého IQ zkapalněla a v mateřském mléce navždy opustila moje tělo. Někdy se nemůžu vymáčknout a hledám slova, někdy neudržím myšlenku (moč a stolici zaplať pánbůh ještě ano). 😀

Člověk si pak pochopitelně říká, že nemá zaměstnavatelům co nabídnout, že nic neumí, nic pořádně nestíhá a po tolika letech částečné izolace už je tak trochu asociál. Po přečtení nabídek práce a inzerátů se to navíc ještě o dost zhorší, protože kromě toho, že musíte umět perfektně aspoň dvěma jazyky (ty programovací se do toho pochopitelně nezapočítávají – ale ty jsou potřeba nejmíň tři) a mít prokazatelných 5 let praxe v oboru, očekává se od vás flexibilita, odolnost vůči stresu a ochota pracovat přesčas. Prostě Totaleinsatz. Jako pardon, ale takovému popisu podle mě neodpovídá ani ten nejzapálenější single premiant, pro kterého je práce smyslem života.

A mně se ty priority rodičovstvím dost otočily. Ideální práce pro mě totiž vypadá tak, že mám víceméně volnou pracovní dobu, kancelář dostupnou pěšky, ovšem můžu samozřejmě podle potřeby (třeba při nemoci některého z dětí) pracovat i z domova, uplatním to, co mi jde nejlíp, tedy poukazovat na chyby druhých, a ještě za to dostanu zaplaceno. Pěkně si vymýšlím, že?

Ale ona taková práce fakt existuje. A já ji fakt mám! Už během rodičovské jsem občas měla nějakou zakázku na jazykovou korekturu či překlad, redakci knížky nebo revizi překladu. Vždycky to byly zajímavé texty, ale ruku na srdce, sem tam zakázka, to na uživení moc není. Spíš takové hezké kapesné, příjemná práce, intelektuální stimul a dobrý pocit, že jsem třeba přispěla k vydání něčeho milého, pěkného nebo prospěšného. Velkou radost mám z poslední doby hlavně z knížky pro děti Kouzelný elixír, která vtáhla i naše kluky do úžasného dobrodružství na cestě za kouzelným nápojem, který prý dokáže dospěláky proměnit v děti.

Když se naskytla příležitost nastoupit jako korektorka do nakladatelství, neváhala jsem dlouho. Prakticky ve všech ohledech totiž nová práce splňuje moje představy, a navrch jsou noví kolegové fakt milí. Zatím jsem se tedy byla jen seznámit se svým novým působištěm, rozkoukat se a zjistit, jak celý proces vydávání časopisů funguje, a od října začínám v ostrém režimu. Těším se na to jak malá holka!

Krásný a úspěšný konec září!

Jarka