Nejmenší fanoušek

Začínám se pomalu vžívat do role maminek nepřebalitelných dětí. Sárinku si položím na zádíčka, stáhnu punčošky a v ten moment už je na bříšku a snaží se mi rychlostí blesku zdrhnout. Někdy nebo spíše vždycky je to opravdu náročné, jelikož je nezabavitelná, musím mít po ruce miliony hraček, které po půl minutě střídám, protože ji přestanou bavit. Takže přebalování a oblékání Sisinky je opravdu „za trest“. Tudíž když se potřebuji za něco pomstít manželovi, tak mu ji dám na převlečení, uteču vedle do pokoje a pak jen za rohem poslouchám a směji se, jak spolu bojují. To jen slyším samé: „Počkej, ne, vydrž, tady máš, na, už to bude.“

Minulý týden Sárinka absolvovala odběry z prstíku ohledně kontroly. Byla opět tak skvěle šikovná. Plakala jen, když jí to píchli a pak už vůbec. Lola byla taky kouzelná. Celou dobu ji hladila a koukala na ni a říkala: „“>Neplakej, neplakej“. Vzhledem k tomu, že nám paní doktorka nevolala, tak předpokládám, že veškeré výsledky jsou v pořádku.

Čtěte také:

• Dítě v manželské posteli: Ano či ne?
• Znáte svá práva při hospitalizaci dítěte? Braňte si je
• Nemůže dítě usnout? Klíčem je váš klid

Matějská s půlmaratonem

O víkendu jsme se vydali do centra pražského velkoměsta. Přijela k nám na návštěvu neteř Maruška, která je o dva roky a čtyři měsíce starší než Lola. Takže jsem si plně zkusila, jaké by bylo mít třetí stejně brzy po sobě. A výsledek? No zase mě to chytlo. Holky byly skvělé. Větší si už krásně vyhrály a malá se občas přidávala. I když jsem se tedy snažila své předtěhotenské hormony schovat, tak teď zase vystrkují růžky.

Do Prahy jsme jeli na matějskou a hlavně fandit mojí mamce, která běžela půlmaraton. Sárinka byla jeden z nejmladších fandů vůbec a nezapomínala se v průběhu cesty patřičně občerstvovat. Mlíčko a nosítko byly po cestě velcí kamarádi. Fandění jsme si ale skvěle užili. Lola stále pátrala, kde že je ta bába a že by chtěla běžet s ní. Pak jsme ještě absolvovali cestu na matějskou. Za ten den jsme ušli více jak 10 000 kroků a byl to opravdu velmi náročný, ale povedený den. Holky to vše krásně ušly a vyzkoušely několik kolotočů.

Doma se dále zabydlujeme a vyklízíme. Stále pracuji hodně do noci a tuhle už jsem si říkala, že mě začíná přepadat opravdu únava, jelikož jsem se přistihla, že jsem usínala při škrábání brambor, což mi přišlo už hodně. Tenkrát jsem byla ráda, že jsem je vůbec zvládla dodělat. Tak se velmi těším, až teď dokončím jeden pracovní projekt a budu si moct trochu odpočinout. Občas když koukám na Sárinku v tom kočárku, tak bych si to s ní hned vyměnila.

Říkala jsem si, že holky někdy na odpolední spaní zkusím uspat společně doma a lehnu si s nimi. I když mám trochu strach, že Sísa se hned vzbudí, protože kočárek je kočárek. No uvidíme.

Přišlo to brzy

Konečně jsem také mohla vytáhnout látkové plenky. Už jsem se na ně moc těšila, všechno jsem si poskládala, připravila. Sárince jsem je už také dala a byla spokojená. Bála jsem se, aby mi je po takové době nesabotovala, ale vůbec. Ještě aby se jí nelíbily, takové krásné vzory má!

Holky rostou a ten čas tak neuvěřitelně letí. Jeden večer se stalo to, čeho se jako máma „bojím“. Přišla za mnou Lolinka s tím, že chce spinkat ve svém pokojíčku. Nevěřila jsem vlastním očím, každopádně jakmile usnula, tak jsem si ji přendala k nám do postele. Zjistila jsem, že ještě nejsem natolik dospělá, abych ji tam nechala. Bylo by mi veliké smutno. Takže usnout ji tam nechám, ale pak hezky k nám.

Konečně nám o sobě dává sluníčko vědět. Sárinka si maximálně užívá celou zahradu. Už ji má prolezlou skrz na skrz a pouze zbývá prozkoumat psí boudu. Pejsky totiž naprosto miluje a dokázala by je pozorovat několik hodin denně. Myslím, že vytvoří stejně skvělou partu jako s Loly.

Krásné sluníčkové dny.

Bára a Sísa