Nejhorší mužská nemoc na sedm

Fotografie z ateliéru rodinné fotografie Fotoprome.cz

Já se vykurýrovala už těsně po Silvestru, Tomovi se ale rozjela jeho noční můra. Zlá nemoc, která kosí snad všechny chlapy. Rýma. Na začátku ledna jsem se k slzícímu a kýchajícímu manželovi brodila přes hromady posmrkaných kapesníků. A mezi vařením čajů s medem a snahou udržet Anitku co nejdál od muže, jsem si potichu brblala pod vousy, kam jsem to dopracovala, že najednou mám děti dvě. Naštěstí přijela švagrová Miki, pohrála si s malou a uvařila nám i prima oběd. A já si mohla trochu vydechnout. A taky si postěžovat na ty naše mužský, které skolí obyčejná rýma. Jenže pohled na chudáka Toma mě vrátil do reality. Ta rýma mu totiž dávala fakt zabrat. Nemohl si číst, dívat se na televizi ani pracovat na počítači, dokonce si dobrovolně ustlal v obýváku, aby malou nenakazil.

A světe div se, vlastně se to docela povedlo. Anitě jen párkrát ukáplo z nosu a za dva dny bylo po rýmě. Na to, že bydlíme v malém a hlavně otevřeném bytě, to byl skvělý výkon dceřiny imunity. A zase ve mně zahlodalo podezření, že kdyby byla naočkovaná, její bitva s bacily by nemusela dopadnout tak jednoznačně. Jenže Tom nechtěl o mé teorii (která měla jemně vést k dalšímu odložení očkování) ani slyšet. Má strach. Sotva Anitka jednou zakašle, už hledá příznaky černého kašle na internetu. Takže tomu únorovému píchnutí už se nejspíš fakt Anit nevyhne. Aspoň jsem jí nasadila laktobacily, kvalitní rybí tuk a vitaminy. Homeopatika jsem zatím po konzultaci s homeopatem odložila až po zákroku (tedy pokud bude mít naše miminko nějaké vedlejší účinky). A začala jsem se přesvědčovat, že děláme dobrou věc. Mám ještě pár dní na to, abych tomu uvěřila.

Cedulky a hračky-nehračky

Anitka má krabici plnou hraček. A ne. Vánoce za to nemůžou. Ty jsme letos oslavili v celkem skromném duchu tak, jak jsme se domluvili. Škvrně by z dárků stejně nic nemělo. A navíc – má přece tu KRABICI PLNOU HRAČEK. Když se nám něco líbí v obchodě, prostě jí to koupíme. Taky dostáváme různé věci od příbuzných a návštěv. Dárků k „měsíčním narozeninám“, „půlročním narozeninám“ i „jen tak“ si zkrátka užívá dosyta. Nebo si spíš užíváme my: „Ani, pejsek. Podívej. A tady máš lva. Jak dělá lev?“ Jenže Anitce se na všech nových věcech nejvíc líbí cedulky. Ne abych se je opovážila ustřihnout! Anýzek vždy bezpečně najde ten úžasný bílý popsaný kus látky. Předvádí jemnou motoriku svých čím dál obratnějších prstíků, když zkoumavě prohlíží, na kolik se daná hračka pere a z čeho je vyrobená. No, a abych nezapomněla, cedulku je důležité taky ochutnat, ocucat, přežvýkat.

Vstup do Veroničina diskuzního klubu

Další skupinou oblíbených hraček jsou „nehračky“. Tedy předměty, které vidí v domácnosti a straaašně moc by je chtěla osahat, prozkoumat, olízat. Nejraději má mobil, ovladač, šňůru od televize. Jenže k těm se dostane jen v nestřežených okamžicích nepozornosti svých rodičů. Proto se často spokojí i s povolenými „nehračkami“. Kelímkem od jogurtu (hlavně když předtím může sledovat, jak jeden z rodičů se láduje jeho obsahem), prázdnou rolí od ubrousků, horolezeckým lanem nebo PET lahví. A pak proč utrácet za hračky, že?

Ham, povídá hafan

V minulém článku jsem psala, že se s příchodem Anitky stáváme lepšími lidmi. Teď přidávám: taky zdravějšími. Od té doby, co vaříme (no dobře, co Tom vaří) Áně příkrmy, změnil se náš jídelníček z „celkem zdravý, občas úlet“ na „o dost víc zdravý, zřídkakdy úlet“. Kvalitu stravování jsme zvýšili hlavně v oblasti zeleniny, ovoce a masa (no jasně, potravin, kterými krmíme naše děťátko).

Maso teď kupujeme výhradně ve farmářských prodejnách – tedy od ověřených českých zdrojů. Zeleniny a ovoce ovšem začalo v těchto kamenných obchodech v zimě rapidně ubývat a naše oblíbené trhy mají pauzu. Nedávno jsme ale objevili stránky nabízející bedýnky plné zeleniny a ovoce až domů. Seznam farem, se kterými provozovatelé bedýnek spolupracují, nás přesvědčil. Objednali jsme si speciální mimi bedýnku – určenou právě pro přípravu příkrmů (nenajdete v ní tedy třeba cibuli nebo česnek, zato spoustu české zeleniny a ovoce). Vydržela nám skoro dva týdny a pochutnala si nejen Anit. Takže minimálně v zimě určitě v odběru budeme pokračovat.

Aňulku teď krmíme v polohovací jídelní židličce (dokud si nesedne, tak ji neposazujeme, takže sklon opěradla je podobný jako třeba v autosedačce). Z velké části nám na ni přispěli naši, a i když měla být pod stromeček, nevydrželi jsme to a začali ji používat už před Vánocemi. Dneska vypadá, jako bychom ji měli pět let. Na čištění už jsem rezignovala. Anýzkovi nánosy zaschlého jídla evidentně nevadí. Skoro nahá s obřím bryndákem kolem krku vždy nadšeně sleduje lžičku, nedočkavě ji chytne oběma rukama a sama si ji cpe až do krku. Když jsem moc pomalá v nabírání (nebo je jídlo ještě teplé a já rychle foukám, abych ho ochladila), popohání mě dcera nedočkavým hýkáním. Baby Led Weaning zkoušíme (po té, co Anitce kus zeleniny několikrát zaskočil) zatím hlavně o víkendu, kdy jsme oba doma, abych nezažívala infarktové stavy nad dusícím se a kašlajícím dítětem sama.

Při prvních známkách odmítnutí jídla Anitce vždycky říkám „jídelní básničku“. Začíná: „Ham, povídá hafan. Já tak rád papám.“ Anitku vždycky rozveselí a ještě na chvilku upoutá její pozornost na jídlo. Pokud ale hafan, medvídek ani panna (postavy z básničky) nezaberou, vím, že je dojedeno. A dcerku rozhodně jíst nenutím. Třeba jí zrovna tlačí v břiše nebo prostě nemá hlad.

A jak spinkáte?

Druhá nejčastější otázka (hned po: „Jak papáte?“), kterou slýcháme hlavně od spřátelených podobně mladých rodičů je: „Jak spinkáte?“ Sice se vždycky pousměji nad formulací v množném čísle, nicméně tady je vlastně na místě. Spíme totiž všichni tři stejně kvalitně. Takže když Anitku zrovna nebolí bříško, soused nepořádá diskotéku a můj Tomášek si zvládne za celou noc nelehnout na záda (v této pozici totiž chrápe), je to paráda. Moje ideální noc: Jedno kojení, o kterém pomalu ani nevím. Schválně jsem si koupila noční košilku s velkým výstřihem. Anitka, která spí s námi v posteli, se tak v pohodě obslouží sama.

Na spaní ve společné posteli už jsem si vyslechla celkem dost komentářů. Prý: „Aby s vámi nespala až do puberty!“ „To jste si ji rozmazlili, teď ji už z postele nedostanete!“ atd., atd. A víte co? My to vidíme trochu jinak.

Když jsem s Tomem začala chodit (tenkrát mi bylo sladkých šestnáct a ANO, Tom je moje první VELKÁ láska), těšili jsme se na každou příležitost, kdy budeme moct spát spolu v posteli. Nevadilo, že jsme se mačkali. Ani že jsme se ráno nemohli chvilku postavit, protože nám v noci visely nohy dolů z pelesti a odkrvily se, až v nich mravenčilo. Pak jsme se dostali na vysokou do Brna a přestěhovali se do prvního společného bytu. Tenkrát jsme spali na rozkládací pohovce, protože obývák byla zároveň i naše ložnice. Takže o nějaké manželské posteli normální velikosti ještě nemohla být řeč. A přesto nám najednou připadalo to naše pseudoletiště obrovské. A zase jsme se k sobě tulili jako o těch výjimečných nocích, které jsme si pro sebe čas od času ukradli na střední.

Co tím chci říct? Že spaní a probouzení se s Tomem je pořád tak skvělé jako dnes už samozřejmé. A teď když máme dceru, je jen přirozené, aby spala s námi. Cítí se u nás dobře. A my jsme spokojení. Dokonce mám pocit, že se nám všem líp spí. Mně teda určitě. Zbožňuji ta rána, kdy mi dá manžel pusu (a jeho dech voní… no, po růžích přece :-)) a pak oba pozdravíme Anit (a její dech voní mlékem) a pak v posteli blbneme a malá se řehtá na celé kolo. Tohle jsou moje injekce energie a dobré nálady. Momenty nepopsatelně úžasné a zároveň tak krásně všední.

Takže zpět k námitkám, že s námi bude Anit spát do puberty. Kéž by. Obávám se ale, že naše svéhlavička se osamostatní z rodičovského lože mnohem dřív. Každopádně mám od Toma do budoucna slíbenou postel KING SIZE, abychom se do ní vešli, až těch dětí bude víc. Už se nemůžu dočkat!

Tak zatial. Vaše V.