Ne, ne, ne

Fotografie z ateliéru rodinné fotografie Fotoprome.cz

Rozhodla jsem s naším malým skorobatoletem uspořádat „den bez NE“. Nejprve ale vysvětlím pojem „skorobatole“. Je totiž ve vztahu k častějšímu užívání NE důležitý.

Dcera už přes dva týdny považuje stavění se za tu nejlepší činnost na světě. Staví se u všeho, co jí to jen trochu dovolí – u nábytku, u nohy nějakého dospěláka, u záchodu, pračky, vany, u schodů. Vše, co jí poskytne sebemenší oporu, promění ve svou opěrku. Vždycky když se postaví, vítězoslavně se na nás podívá a pak se jednou rukou pustí a vrávorá na místě jako opilec. Volnou rukou divoce mává a udržuje balanc. Je k zulíbání a nikdy se neubráním úsměvu. Jenže se stavěním a pomalými krůčky kolem opory Anit zvětšily taky možnosti. Dosáhne na spoustu superzajímavých věcí. Věcí, které se v ručkách skorobatolátka mohou proměnit v „nešplhejnatoaťsineublížíš, nenene“ nebo „nechytejnatoaťtonerozbiješ, nenene“.

Vše, co se dalo přemístit do vyšších polic, jsem poctivě přestěhovala. Ze zbytku nebezpečných míst nebo rozbitných věcí se staly hranice vytyčené mým NE. A pak jsem si všimla, že když říkám ne, Anit začne vrtět hlavou (aniž by přestala ve své činnosti) a vesele mě po očku sleduje, co já na to. Měla jsem několik možností. Zvýšit hlas a změnit intonaci. Pronést ono NE vážně a rozzlobeně. Nebo NE prostě neříkat.

Rozhodla jsem se pro to druhé: „Anitko, ta židlička je na kolečkách. Když se o ni opřeš, ujede. Myslíš, že se udržíš na nožkách, když se o ni opřeš?“ Uznávám, je to delší, složitější, člověk musí trochu přemýšlet. Ale světe div se – když se do vysvětlování nebezpečné situace náležitě herecky položím, mluvím se zaujetím a gestikuluji, případně ukazuji třeba na panence, co se může stát, Anitka se zarazí. Sleduje můj téměř oskarový výkon. Zvedne obočí, co bude dál. To je chvíle, kdy ji můžu odlákat na jinou hru. Někdy zase stačí místo NE jiné jednoduché slůvko. Třeba PÁLÍ. Nebo AU, BOLÍ.

Samozřejmě, že dítě potřebuje hranice, aby se ve svém světě cítilo bezpečně. Respektující výchova (tak, jak ji vnímám já) není výchovou bez hranic. A jistě ono NE má svůj význam. Jen by se nemělo stát všelékem na jakoukoliv situaci, kterou dítě zrovna zkouší a která není úplně po chuti rodičů. Proto se snažím omezit NE na nezbytné momenty. Proto si občas naordinuji „den bez NE“, díky kterému zjistím, že spousta okamžiků se dá zvládnout jinak. Anitce se to líbí. Mě taky.

Ano, ano, ano

Anitku teď místo vrtění hlavou učím „ano, ano“. „Ano, ano. To se ti povedlo, Anit.“ Chválím ji často. Tleskám jejím výkonům. Usmívám se. Vždycky se jí rozzáří očka. Je ráda, že potěšila svého dospěláka. Skorobatolátku stačí málo. Přestože své děti chválí většina rodičů, způsoby pochval se hodně liší. Všimla jsem si toho v herně, kam s Anit občas zajdu. Potkala jsem se s jednou maminkou a to setkání mě tak pobavilo, že jej musím vylíčit celé.

Jak se jmenujete?

Hernalomenokavárna poblíž našeho domu bývá tak do dvou hodin celkem prázdná. Když je špatné počasí, tak tam občas s Anit zajdeme. Neokoukané hračky, super dlouhý tunel, kterým Anit proletí jako střela, občas nějaké to mimino „na pokec“. Anitce se v herně líbí. A já? Dám si čaj a těším se pohledem na mou holčičku. Občas krátce podebatím s jinou maminkou.

Ten den jsme se s Anit vydaly do herny hned po obědě. Uvnitř byla už jen jedna další maminka s holčičkou zhruba v Anitčině věku. Začaly jsme s Áňou obhlížet jednotlivé koutky místnosti. Kam půjdeme? Do bazénu s balonky? Na skluzavku? K houpacímu koni? Nebo k hracímu stolečku? Malá rychle skenovala nové hračky a vybírala tu nejbáječnější. Skončily jsme u hracího stolku, Anitka řádila a cvičila dřepy. V tom se k nám přidala druhá maminka vlekoucí na ruce svou dceru.

NAPIŠTE VERONICE DO DISKUZE, JAK TO MÁTE VY

„Jdeme za vámi. Ať se spolu naše děti seznámí. Jak se jmenujete?“ Poslední věta mě příjemně překvapila. Obvykle se v této cílové skupině základy slušných mravů – tedy představení se navzájem nebo dokonce potřepání rukou – nevedou. Co se naopak vede, jsou řeči o dětech, plínách, papání, kakání, kojení, porodech. Vycítila jsem, že s touto maminkou bych mohla probrat třeba právě skončené volby na Slovensku nebo situaci na Ukrajině. Zkrátka téma, ke kterému mi tak trochu v podobných místech chybí diskuzní partner.

Radostně natáhnu ruku: „Veronika.“ Maminka má plné ruce svého dítěte, takže ruku s chápavým pokývnutím hlavy stahuji a čekám, až se představí ona. Ona se k tomu ale nemá. A tak se ptám: „A vy?“ „Kačenka,“ dostane se mi hrdé odpovědi. Ani se nestihnu pozastavit nad tím, že dospělá žena zdrobňuje vlastní jméno a už se nestačím divit podruhé. „Verunko, Verunko, ty tak hezky stojíš!“ Slova evidentně nepatří mně (aspoň doufám, jinak bych ji musela považovat za – eufemisticky řečeno – poněkud zmatenou). Rychle uvádím situaci na pravou míru. „Ne, tohle je Anita. Já jsem Veronika.“ A začínám tušit, že se asi Kačenka nejmenuje ta velká, ale ta malá. Vzápětí mi to žena vedle mě potvrdí, když začne mluvit na svou dceru – Katku. OK. Princip množného čísla – tolik rozšířeného v mluvě matek – jsem už jakž takž pochopila a občas mi taky uklouzne ono podivné „my“. Ale tato situace byla na mě trochu moc. Přesunu se k posuvné stavebnici a lákám Anit ke mně.

Ta je šikovná!

Maminka, která nevím, jak se jmenuje, se i s dcerou Katkou sune za námi. Posadí svou holčičku vedle Anit, aby si jako hrály spolu. A hned se mě začne vyptávat na můj porod (který ji ale přestane zajímat po tom, co prohlásím, že byl prima a bez bolesti) a začne popisovat vlastní hrůzostrašné zážitky zakončené císařským řezem. Už vím víc, než jsem chtěla. Rychle proto obrátím svou pozornost k Anitě. I druhá maminka se věnuje svému dítku. A pak dobrých pět minut poslouchám: „Áno. Ta je šikovná. Ta je ale šikovná. Áno. Ta je šikovná.“

Když se s maminkou i šikovnou Kačenkou rozloučíme, neubráním se úsměvu. Taky mě to ale donutí přemýšlet nad obsahem pochval, které dáváme našim dětem. Slovo „šikovná“ je vlastně dost nekonkrétní. Co ale dítěti chci říct? „Líbí se mi, jaks posunula touto kostičkou. Pochopilas, o co v této hře jde. Mám radost, že se sama umíš zabavit nad touto stavebnicí. Tvoje prstíčky jsou hbité a umí vytáhnout i toto nejmenší dřívko.“ To jsou věty, které ode mě slýchá Anit. Jasně, občas jí taky řeknu, že je šikovná. Ale pak si hned vzpomenu na Kačenku a přidám konkrétní úkon, za který ji chválím.

Navíc nálepkování typu „jsi šikovná“, „jsi líná“, „jsi nepořádná“ může být dost nebezpečné. Dítě se pak totiž může snažit naplnit rámec své nálepky. Pokud se to nepovede u pozitivní nálepky (např. jsi šikovná), může být frustrované. U negativní nálepky (např. jsi líná) bude naopak frustrovaný rodič, protože díky „oštítkování“ své ratolesti touto nálepkou si vlastně vytvořil líné dítě. To se jen chová tak, jak je očekáváno.

No, možná to cítíte jinak. Každopádně Anitka není „šikovná“, ale jde jí vytahovat balonky z krabičky. Není „prasátko“, jen se jí včera zrovna chtělo víc hrát s jídlem než si ho dávat do pusy.

Moje kiksy

A když už se tak obouvám do chudáka maminky, která si se mnou chtěla popovídat na obvyklé „herničkovské“ téma, musím na sebe taky něco prozradit. Ani já totiž občas svou „mamadeformaci“ nezapřu. Zvlášť, když se mi nakupí moc práce a já se snažím být super-matka, super-manželka i super-pracantka v jednom. Vím, že chci skloubit nemožné, ale mám to v povaze.

Od začátku dubna jsem upracovaná a k nezastavení. Třítýdenní pracovní maraton v podobě: můj pořad – dokument – můj pořad. Nevím, proč jsem si toho nabrala tolik. Navíc hned první týden dostávám řádný průjem, abych si asi tu práci zpestřila pobíháním na záchod. Ale každá zkušenost vás nakonec nějak obohatí. Například já zjišťuji, že na záchodě se dá pracovat, kojit, hrát si i uspávat. Ostatních místností v bytě vlastně ani není třeba.

Druhý týden jsem točila dokument a na tu práci jsem se vážně těšila. Čtyři dny ponořená do zajímavého tématu. Dost času na vytvoření si potřebných vazeb s respondenty. Dost času na obrazové hrátky. Na nečekané zvraty. Ale zatraceně málo času na mou dceru. Tom mě zastoupil fantasticky. V pátek jsem točila až do půlnoci (s pauzou na nakojení a uspání Anit). A když se malá o půl dvanácté vzbudila a hledala prso, Tom ji mistrovsky uspal. Hned jak jsem celá vyuzená od cigaretového kouře a oči jako angorák (točila jsem v jednom pražském klubu) dorazila domů, hrdě mi hlásil svůj velký otcovský úspěch.

Jenže pátkem natáčení nekončilo. Následující den ráno vyrážím do terénu znovu. Únava vypnula mé „musímsechovatjakoprofík“ reflexy. Nejprve boduji v autě. „Ptááček“ nadšeně ukazuji kameramanovi nějakého dravce a horlivě znakuji rukou. Naštěstí kameraman pospává a moc si mě nevšímá (včerejší natáčení v klubu jej taky zmohlo). Zbytek štábu sedí vepředu. Super. Tohle jsem ještě uhrála. Rychle se vracím do své režisérské role.

Pak si u respondentů doma dáváme po natáčení bábovku a čaj. Všechny jsem pobavila, když jsem se snažila sednout na dětskou židličku (snad to brali jako dobrý fór a ne jako dočasné pominutí smyslů). Z posledního záseku už se ale nevylžu. Paní domácí mi přinesla čaj. Usrkávám (je tak horký, že ani necítím, jak chutná) a zdvořile pochvaluji: „Výborný čaj. Děkuji. Ten mi bodne.“ „No, tak si do té vody zkuste dát pytlík,“ opáčí žena se zvednutým obočím. Rudnu. A pak vybuchnu smíchy. No co, jsem matka na mateřské. Suďte mě.

Zatial. Vaše V.