NE a NE a NE!

Ve čtvrtek jsem absolvovala prohlídku u mého pana doktora. Všechno proběhlo v pořádku. Od začátku jsem nabrala nějakých 7 kg, což je takový můj standart. A za dva týdny mě čeká glukózový test (no FUJ!). Jen krevní obraz nás trochu potrápil nízkými hodnotami. Takže bych měla dlabat pilule a vysvětluje se tím má unavenost. Občas se mi totiž stává, že na mě únava dopadne jako velký balvan, kterého se ne a ne zbavit. Alespoň vím, že za to nemohou jen naši broučci, ale i zhoršené výsledky krve. Budeme dlabat a snad bude líp.

Poslední dva dny mě bolí celé tělo a vůbec je mi tak nějak nic moc, že tuším nějaké nastydnutí. Však se nám také celkem rapidně ochladilo a při takovýchto změnách počasí naše rodinka obvykle padá do peřin, čajíků, léků a v Alexově případě do studených zábalů na krk. Trpí totiž na laryngitidy. Kdykoli se mu třeba ráno objeví mužská smrtelná nemoc, večer už automaticky chodí spát se zábalem na krku a s hodně pod hlavou, aby se mu dobře dýchalo. Nečekáme už na nic, protože kdyby zábal nedostal, už po pár hodinách spánku začíná ne kašlat, ale štěkat a sípat. A my ho pak musíme ládovat prednisonem po kterém se nám často pozvrací. Kdo zná, ví, že není o co stát, když jde o tento průběh onemocnění.

Jinak se pro mě týden od týdne stávají veškeré práce a procedury stále namáhavější a z minulého těhu vím, že bude hůř. Před porodem už na tom potom nebudu se silami hůř než po něm.

A co se našich kluků týče, tak Maxík si dál nadává, skučí a vříská ve své uvztekanosti. Akorát to doplnil razantním NE, NE! a horní jedničky deroucí se na svět nám to rozhodně neulehčují. Někdy to vypadá, že to spíš vylezu já z toho řevu dřív na strop než ony ven. Taky jsme pořídili pořádné botičky na to jeho ťapání. Takže teď už si to vyšlapuje světem jako „velkej chlap“. Brácha nám utíká a my ho za dvě ruce honíme. Je to ale srandy kopec.

Alexek dělá, že mu utíká a Maxíka moc baví ho pronásledovat. Doplazí se za ním vlastně všude. Někdy si spolu vydrží hrát i půl hodiny, jindy je hned slyšet řev, protože se Maxík dostal k něčemu, co se Alexkovi rozhodně nelíbí. Přeci jen byl Alex donedávna zvyklý, že všechny hračky byly jen jeho a teď najednou se o ně musí podělit s malým plazivým vetřelcem, kterého je všude plno. Někdy ho to pěkně štve, jindy jde, sám mu donese autíčko a hrajou si. Myslím si ale, že by mohlo být i hůř. Holt se s tím kluci musejí trochu sžít, akorát každý trochu jinak. Alex si musí zvyknout, že musí podělit a Max zase, že nemůže mít vše, co vidí u bráchy.

A že už se Maxík nedá jen tak odstrčit, to je tedy pravda. Vůbec si nechce nechat líbit, když by mu brácha něco vzal. To je hned plno vzteku. Naštěstí už jsme Alexe naučili alespoň to, že když chce auto co má bráška, musí mu za to nabídnout auto jiné.

Už se nám ale nedaří broučka odnaučit NE za každou větou a jako odpověď na vše. „Alexku jdi se vyčůrat, přešlapuješ.“ Jako odpověď zlatíčko konstatuje cestou na záchod „NE!“ Občas to chce opravdu obří dávku trpělivosti nevypěnit a jednu mu za to odmlouvání nelupnout po zadku. Je mi ale jasné, že je to jen takové období, které přejde stejně jako vzteklé válení se po zemi.

Vztek ho ostatně opustil úplně. Po dvou letech zřejmě konečně dospěl k závěru, že tudy cesta nevede. Vymyslel však zbrusu novou strategii prosazování si svého. Když nefungoval vztek, zákonitě přeci musí zafungovat cílený brek a sem tam ukápnutá nějaká ta slza. Teď teprve je to naše malá herečka. V praxi to vypadá asi následovně. Optám se ho, zda by si zul pantofle a svléknul tepláčky, aby se mohl převléci ven. A teď záleží na jeho momentálním rozpoložení. Pokud je ratolest v dobré náladě, požadavky splní. Pokud se mu ale zadaný úkol z nějakého důvodu nezamlouvá, následuje srdceryvný brek a vzlykání.

Ono doma je to ještě jedno. Ať se vzteká nebo brečí. Jenže když vám začne brečet v krámě, že tuhle sušenku prostě kupovat nechce (a je mu jedno vysvětlování, že ji kupujete pro sebe) nebo když brečí, že se chce ještě dívat na mašinky (a vy už po půl hodině chcete jít dál), vypadáte jako despotická zlá matka, neboť vaše dítě působí jako nevyrovnané na psychicky labilní.

A taky má pořád nějaké AU. Ať už si vzpomene, že měl odřené koleno, nebo do něj Maxík strčí, vždy je to AUUU. Simulant jeden. Ale co se divím, když je to vlastně mrňavej chlap.

A ještě o jeden zážitek se musím podělit. A musím se přiznat, že jsem se zase jednou od srdce nasmála. Jednoho dne si náš taťka sedl k počítači a jen to Alex zbystřil začal křičet, že chce pohádku. Tatínek převelice nadšený při pomyšlení na pomilionté puštění Aut, Madagaskaru či nějaké jiné libovky, začal hledat kompromis. Po chvilce dohadování se jako chlap s chlapem to skončilo puštěním jedenáct let starého záznamu závodu Moto GP. Aby toho ale nebylo málo, sedli si k tomu pánové na gauč s helmami na hlavách a Alexek celý závod komentoval hlasitým BRRRRM asi při každém třetím záběru. Maxík byl také přizván na novou pohádku a i ten mini chlap vydržel sedět tátovi dobu na klíně a čučet na brrrrm. Když závod skončil, Alexek nasedl na first bike (stále ještě s motorkářskou helmou na hlavě) a začal jezdit po bytě za zvuku svého brrrrm motoru s Maxíkem prdkajícím brrrm v chodítku v závěsu.

Tak zase příště, snad včas, při rekapitulaci našeho již dvacátého sedmého týdne.