Návrat z(a)tracené rodinky

Jak už to u mně bývá zvykem, a pravidelní čtenáři odsouhlasí, já musím mít vždycky něco EXTRA! 🙂 Když jsem v loni v létě začala chodit pracovat a děti byly s mou nejúžasnější chůvou na světě, říkala jsem si, že se konečně můj život ustálil. Sice ne v kdovíjak radostné idylce, ale přece. Vše bylo v zajetých kolejích. Děti, chůva, práce, návštevy, sem tam nějaký ten článek o přítelkyni vraždícího ,,magora“.. 😀 Prostě normální život vězěňské vdovy.

To jsem ale ještě netušila jak moc se mýlím. Osud si s námi někdy zahraje partyji, která by nás ani ve snu nenapadla. A dnes už vím, že asi vše co se děje má svůj důvod…

Bylo nebylo, jednoho dne jsem díky své práci poznala o 13 let strašího, skvěle vypadajícího, inteligentního Američana, který byl v Praze na dovolené. Záhy sice odlétal zpět do Afganistánu, ale o 14 dní později se zase vrátil. Hlava se mi zatočila…Tohle já přece nechci. Ano, jsi fajn, ale…já žiju tady, mám kluky, ty jsi z daleka, voják v rizikové oblasti a navíc, já se nechci zamilovat a ani se na to necítím.

Nakonec z něj ale vylezlo, že se vrací domů, kde má dva syny a musí se o ně postarat, protože exmanželka se z rúzných, i zdravotních důvodů postarat nemůže. Ať jsem sebevíc nechtěla, útoku armády jsem prostě zabránit nedokázala 🙂 A teď jsme tady. V Kalifornii (Sacramento)

Jestli mi donedávna můj každodenní život připadal bláznivý, tak teď už to asi ani slovy popsat neumím. Máme dohromady pět dětí! Takže k našemu triple X (1,2 a 4 roky) přibyl ještě Jacob (5 let) a Zander (Alexander, 10 let). Popravdě řečeno si tu někdy připadám jako exot, kterému něco chybí 😀 Jsem tu jako ,,ohrožený druh“, jediná ženská v baráku proti šesti ocáskům…

Někdy toho sice mám až až a na chvíli si někam zalezu, na druhou stranu je to určitě o mnoho lepší než být na vše sama. Po delší době jsem opět ráda že žiju! Ale je to boj…

Hulákání doma obstarává David jelikož to měl donedávno v popisu práce a mě to vyhovuje 🙂 Jsem vlastně ten hodnej polda. Necheš poslechnout? Víš to jistě? Co by na to asi řekl taťka?? 😀 Jo, já vím…asi to není úplně ideální, ale pokud je někdo z Vás matka pěti kluků, dáte mi za pravdu, že použijete cokoli co zabere!
Už jsme se celkem sžili a fungujeme v pevně stanovené rutině a harmonogramu, jinak by totiž maminka neuvařila, neuklidila a byl by tu chaos. Takže to tu tak trochu funguje jako našem malém soukromém ,,BOOT CAMPu“ :O)

O víkendech se snažíme makat na zahradě a zvelebit ji k obrazu mému. A musím říct, že úspěšně. Je celkem vtipné, že letitý voják doma nemá ty tendence velit a fungujeme stylem: ,,Co ještě chceš na tý zahradě udělat? Jak a kdy chceš začít malovat?“ 🙂

A jak to u nás tedy vypadá? Teploměr na sluníčku leze už celkem slušně přes třicet stupňů, a tak jak jen to jde, pracujeme na zahradě kolem bazénu, abychom se co nejdříve mohli koupat.

Zander chodí ze školy ve 14:30 a Jacob hodi do předškoly od pondělí do čtvrtka od 12:00 do 16:25. Společně s odpoledním spaním jsou to moje milníky, kterými se řídím.

Dex a Max chodí spát spolu hned po obede. To je taky jediná volnější chvile za celý den, kdy jediné nezbedné dítko kolem je Alex. Toho dáme do předškoly od září.

Večer pak nastává hromadné koupání divé zvěře ve čtyřech 😀 To je hulakotu, jekotu a hlavně vody všude. V osm všechno zalézá do svých doupat a já pokorně a především šťastně odházím ven na cigárko, dvě, tři s enegriťákem v ruce…

Dexíkovi je 15 měsíců, je to obr. Díky pohybu už není tak tlustej 🙂 ale dlouhej teda je! Na kočárku s Maxem si každý myslí, že máme dvojčata. Dexoušek se nám nikdy lézt nenaučil…tzv. ,,prdelákuje“ kamkoli potřebuje a zdokonalil to natolik, že to lezení vynahradilo. Je jak střela a aspoń mamince pomůže s uklízením podlahy, což je u nás nekonečná práce. Na chození je lenoch. Sice chodí, ale odmítá se pustit. To už mě trochu štve, protože oba kluci mi v tomto věku už chodili a když to tak vezmu, tak 15ti měsíční Maxík byl tátovi na první návštěvě a v pohodě tam vydržel dvě hodiny běhat.

Dexíno se dostane kam může, miluje naše fretky, neustále okupuje jejich bydliště a strčí jim tam co může 😀 Jeho nejoblíbenější činnost dne je ale stále jídlo, to je prostě marný. Pán je labužník, papání si vychutnává. Jí snad úpně všechno včetně pizzy. Jeho nejnovejší láskou se stala lízátka.

Náš benjamínek je moje koulička u nohy, kam se hnu, tam mě pronásleduje. Momentálně nám roste 6 zubů naráz, tak je někdy veselo..

Maxík je šídlo. Zvládá zlobit naše ,,dvojčata“ Alexe a Jakea a oni mu pak oplácí. Max se ale rozhodně nevzdává lehce a vymýšlí lumpárny jednu za druhou. Jeho zlozvykem je lezení na všechno a všude. Už seděl i na krbu a díky bohu že není šance aby se dostal ke stropu na trámy 😀 Během práce na zahradě se mu už dvakrát podařilo úspěšně spadnout do bazénu. Nepoučen už je nucen nosit vestu do vody kdykoli je poblíž.

Začal nám povídat, ale výhradně anglicky, tedy zatím. I když musím uznat, že já i přítel občas valíme oči jaké dělá pokroky.

V noci se každý den rozrazí dveře ložnice a tam stojí náš Maxíno. V jedné ruce pití a v druhé spací berušku. Nacpe se mezi rodiče i s dotyčným hmyzem a zabere asi tak 70% prostoru…

Jak už jsem zmínila, tak Alex tu našel své zlovolné dvojče 😀 Mezi ním a Jakem je jen 9 měsíců rozdíl a je to někdy na mašličku. Alexek mluví anglicko-česky (mimi sleeping, já chci bottle, kde mám shoes a pod.). Stal se z něj prostřední sourozenec. Najednu stranu mu to vyhovuje, odpadly mu nějaké povinnosti, ale na druhou stranu asi trochu zvlčil. Někdy ho musím od Jacoba oddělit a pak to s nimi celkem jde. Spolu ale řádí jak tyfus.

Jacob to je taky dílo. Těžce nese ztrátu postu nejmladší tátovi prdelky a privilegií mimina. To doslova. Chápu, že byl nejmladší, ale zachazelo se s ním ťuťuťu a tak to teď trochu skřípe. Mámu vždy otravoval dokud nedostal to co chtěl a vždy bylo po jeho, tak se teď učíme rozumět novému postavení mezi mladšími sourozenci a hlavně poslouchat, což se nám teda vůbec nechce. Někdy ho v noci trápí noční děsy, ale už se nám je podařilo eliminovat tak na jeden den v týdnu, což je úspěch. Zavedla jsem mu pře spaním pevný ale hlavně klidový režim bez TV, či tabletu jen o knížce a funguje to. A tak i dny jsou s ním už lepší. Býval vždy podrážděný druhý den po nočních děsech.

Mimochodem mluví česko-anglicky je to dost podobné jako Alex s tím rozdílem, že v jeho mluvě je vetší podíl angličtiny.

Zander…byť je to Alexander budu ho oslovovat takhle, aby se Vám to nepletlo. Desetiletý exot, drzoun, který si myslel, že je pánem domu, nic nemusí a škola, tak ta už vůbec není důlržitá…tak to bylo když se táta po letech konečně vrátil na trvalo domů. Teď už je to lepší, ale pořád máme co vylepšovat ohledně lhaní a dohánění do školy. Rád ale pomáhá s Dexíkem, zvládne ho i přebalit a nakrmit, no šikula. Občas je doma sice sem tam nějaký výstup této naší hysterky, ale postupně se to ve většině případů lepší.

Každý týden chodí Zander i Jacob i psycholožce, protože situace s jejich mámou, není lehká, ani obvyklá a navíc si s ní taky dost zažili, tak doufáme ve zlepšení na všech frontách, ale víme, že vše chce čas. Je ale vidět, že normální rodinný život oboum klukům vyhovuje a to je hlavní.

A já? Abych se z toho nezbláznila, pořídila jsem si dvě fretky, samozřejmě holčičky, a mám radost, že se můžu starat i o někoho jiného než jsou děti a hlavně kluci. A tak když děti spí, věnuji se jim a děti je mají moc rády. K vánocům jsem dostala artistický stůl, tak se snažím vyhradit si chvíle na malování a jinou kreativní činnost, kterou jsem dříve tak milovala. Snad to bude lepší a lepší jak kluci porostou…

Dnes to bylo vyčerpávájící, ale chtěla jsem Vám přiblížit jak to u kalifornských Homolkových vypadá a navíc psaní těchto článků mě vždy moc bavilo a snad i některé z Vás 😀 A tak jsme zpět….

Zdraví Pavlína