Ještě dnes si s úsměvem na tváři vzpomenu, jak jsme se všechny na pokoji shodně těšily, až se konečně dostaneme domů. Hned druhý den doma jsem měla sto chutí zavolat jedné z novopečených maminek a zároveň prvorodiček, která mi na sebe dala číslo, aby se tak moc netěšila. Proč? Prý není moc maminek, které to otevřeně přiznají, ale přesto si většina projde tzv. poporodním blues. Nepatřím k těm, které by zastíraly pravdu, a ráda se o ni podělím.
Stejně jako jsem naprosto nebyla připravena na tu obrovskou bolest, kterou pro mě můj porod byl, stejně tak jsem vůbec nečekala, jak silné a psychicky náročné může být to tzv. poporodní blues.
Začalo to hned po příjezdu domů. Petr musel zajet pro moji maminku na nádraží a nechal mě s malým Jarouškem na pouhých 20 minut doma samotnou. A v tom to začalo.
Seděla jsem na gauči, vůkol ticho, přítmí, na záchodě zavřené a neustále mňoukající kotě a v mém náručí malý, bezbranný uzlíček. Najednou na mě začaly ty zdi okolo padat. Netušila jsem, jak mám najednou zvládat to, co jsem dřív považovala za samozřejmost- starost o domácnost, o domácí zvířata a nyní ještě o jednoho nového člena, který bude potřebovat zdaleka nejvíc z mé pozornosti. Nemohla jsem se hnout od dítěte ve svém náručí, protože ještě nemělo povlečeno v postýlce a to ještě prohloubilo můj pocit bezmoci. Jinými slovy – najednou tu bylo něco, co mi svazovalo ruce. Někdo, kdo mi vzal veškerou mou volnost, moji svobodu rozhodování a pohybu… vážně to bylo to, co mě znervózňovalo? Popravdě mě všechny tyto otázky napadají až nyní, při psaní tohoto blogu. Doopravdy se ozvala moje sobeckost nebo jsem se skutečně „jen“ bála té nové situace a hlavně toho, že si nebudu umět poradit a zvládat vše sama? Ale vždyť to zvládly i jiné a hlavně třeba i s více dětmi! Musím to zvládnout i já! To je sice hezký argument, ale příval hormonů ho ihned smete ze stolu. A tak se stalo, že se objevily i moje „staré“ chmury, které mne trápily naposledy v mládí. Přepadaly mě hlavně v noci, kdy jsem musela vstávat k pravidelnému kojení – a nebyl tu nikdo, kdo by mi pomohl nebo mě podržel. Nyní jsem to já, máma, která se začíná starat a má být oporou. Ale na to mě nikdo nepřipravil!!! Brečela jsem a brečela a těšila se, až opadne první velká vlna hormonů a moje psychika se snad zase vrátí do „normálu“.
A tak se i naštěstí stalo. Nicméně dnes už chápu, že se z toho některá novopečená maminka může i zbláznit, obzvláště, je-li samoživitelkou. Klobouk dolů před těmito bohyněmi.
Nyní, 4 týdny po příchodu domů, jsem se již ve své nové roli docela stabilizovala a jsem za to moc vděčná. Vděčnost však patří hlavně mému partnerovi, mojí mamince a samozřejmě i Jarouškovi, který je vzorným miminkem.
No a příště vám napíši o zajíždění se do nové role maminky v domácnosti se všemi jejími pozitivy i negativy.
Šťastné vánoční období a hodně zdraví všem maminkám a miminkům přeje bloggerka Zdeňka
-352x198.jpg)
