Naslouchejte nám trochu, prosím

V pátek jsem se ošklivě pohádala s mým otcem. Všechno vlastně začalo tím, že jsem se o svém osmiletém bratrovi vyjádřila jako o rozmazleném mazánkovi (v pokoji měl takový nepořádek, že by se tam dalo vejít jedině letecky – jak se vyjádřila má starší sestra). A hned z toho bylo, že se mu nemám plést do výchovy, že mi mléko teče po bradě a podobně. Já vím, že on vychoval čtyři děti a mé zkušenosti se s těmi jeho nemohou rovnat, na druhou stranu mám pocit, jakoby ty své čtyři děti ani neznal. Neví, co máme rádi, jaké věci se nám líbí a co naopak nesnášíme. A rodičovství by přeci nemělo být jen o tom, říct svým dětem, co je špatně, co dobře a jak co máme udělat, ale také ukázat nám to a poznat nás – vědět, jací doopravdy jsme. Rodič, který již před narozením svého potomka ví, že z něj chce mít právníka a vůbec ho nenapadne přemýšlet o tom, jestli na té pozici bude šťastné, podle mě není správný. Třeba pro něj peníze a vysoké společenské postavení není tak důležité, jako pro jeho rodiče a přednost by dalo raději jiným aktivitám.

Stačí mi podívat se jen trochu kolem sebe, abych zjistila, že takových rodičů je mnoho. Naštěstí ne většina, ani polovina ne, ale stále hodně.

A další věc, která mi vadí – řeč proti činům. Je mi říkáno, ať něco nedělám od někoho, kdo se chová přesně opačně, než vyžaduje ode mne. Vím, že když dva dělají totéž, není to totéž, ale soudím, že v tomto případě to neplatí. Například kouření ničí zdraví dvacetileté ženě stejně tak, jako čtyřicetiletému muži (ne, že já bych byla kuřák, uvádím pouze pro srovnání). Tohle je u nás doma hodně časté.

Zkrátka nestačí jen mluvit, musíte nám to ukázat. A čím menší dítě je, tím více to platí. Rodiče jsou pro děti vzorem, vždy budou více opakovat, než poslouchat příkazy.

Poslední věc, na kterou si postěžuji, je přístup rodičů ke svým dětem. Je důležité, aby si maminky i tatínci uvědomovali věk svého dítěte. A to nejen ten skutečný a tělesný, ale hlavně i mentální. A podle toho ke svým dětem přistupovali. Ke mně se třeba má rodina chová stále jako k malé holce. Jet sama byť jen do Brna na jediný den se neobejde bez kázání a důkladného dohledu jiné osoby. I kdyby to měla být má jednadvacetiletá sestra, kterou na cestách spíše uklidňuji já, že jsme nastoupily do správného vlaku. Znám spoustu rodičů, kteří svým dětem nedovolí dělat různé věci, protože mají strach, aby si neublížily. A při tom by to mohly klidně zvládnout! Tohle je problém hlavně u nejmladších dětí, benjamínků. Takové děti mají pak v dospělosti velký problém osamostatnit se a postarat se samy o sebe. Je třeba si uvědomit, že jeho rodiče tu pro něj nebudou navždy a jednou se holt bude muset spolehnout samo na sebe.

Já mám podobný problém, kdy se ke mně rodiče většinou sice chovají přiměřeně k věku sedmnácti let, ale trochu jim uchází fakt, že si ke mně pro radu chodí lidé mnohem starší. Se svými vrstevníky si nerozumím, protože jejich zájmy jsou na můj vkus příliš pubertální. Mnohem lépe si popovídám se svou čtyřicetiletou tetou, která řeší problémy typu – jak sehnat levný byt pro matku samoživitelku se dvěma dětmi, namísto problému typických pro můj věk, jako – kam tu flašku schovat před rodiči, jaké tričko si vzít zítra na sebe a podobně. Nechci ze sebe dělat zbytečně dospělou, ale uvítala bych, kdyby si přestali konečně myslet, že jsem nerozumné dítě, které se ztříská do němoty při každé příležitosti (ještě k tomu, když jsem zapřísáhlá nepijačka – ostatní neodsuzuju, když to nepřehání, ale já sama se nikdy nenapiju, ani když je mi nabízeno, takové věci mi prostě nechutnají).

Dnes dosti negativní článek, ale potřebovala jsem to dostat ze sebe ven. A jakékoliv reakce uvítám. :o)
Zatím, Markét