Naše těhotnění

KLUB TŤEHULEK! IVA Stránky Babyweb jsem začala sledovat v dubnu 2010, kdy jsme se začali snažit o miminko. Týden co týden jsem se nemohla dočkat, až Těhulka Live Petra dodá zážitky o svém těhotenství, pocitech a rozpoložení. Petru střídá Lucka a Bára a my pořád nic. Přitom se na podobné zážitky tak těším. Měsíc, co měsíc doufám, že uvidím 2 čárky, hltám všechny informace, piji různé bylinky, lektvary, vitamíny, vše, co se doslechnu od známých, že jim pomohlo, ale moje tělo jako by si postavilo hlavu. A já bych Těhulky Live tak ráda vystřídala a podělila se o mé zážitky s těhotenstvím.

Pak to vzdávám, radši se na tyto stránky už nekoukám. Nechci slyšet o dalších šťastných těhulkách, začíná mi vadit každé bříško, kočárek, sotva chodící dítko, které potkám. Při zprávě, že do babyboxu přibylo další nemluvně se ptám, proč ne já, když ho může mít někdo, kdo se nemůže nebo nedokáže o to nové stvoření postarat? Samozřejmě babybox je vynikající „věc“, která se zavedla, plně s tím souhlasím, nikoho neodsuzuji, neznám jejich životní situace. Ale na psychice mi to nepřidá.

Kamarádky, které děti nechtěly nebo jen tak z legrace vysadily antikoncepci, jsou do měsíce těhotné a teprve pak přemýšlí, co budou vlastně dělat s touto novinkou. Dokonce bych pochopila i ty z nás, které jsou schopné ze zoufalství ukrást dítě. Ostatní kamarádky, kterým pláču na rameni, mě povzbuzují, že to chce čas, nemyslet na to, však se taky dočkám. Jak já ty řeči nesnášela. Všechno jsem to věděla, ale jak to udělat a kdy bude ten správný čas? Navíc, nemůžete si jim stěžovat věčně. Všechny to přestane nakonec bavit a hlavně jsou i ony bezradné, že mi nemůžou pomoct. A vlastně ani nic jiného na to říct nemohou.

Po roce neúspěchu se nemůžu dočkat, až navštívím svou doktorku, ta mě hned pošle na kliniku a samozřejmě ještě ten rok počneme. Alespoň podle mých představ. Ano, posílá mě okamžitě na kliniku, v mém věku není potřeba tomu dávat ještě víc času, však oni přijdou na to, proč se nám nedaří a v klidu otěhotníme.

Jedno vyšetření střídá další a další, konzultace, konzultaci a ten čas tak letí…. Po roce jdeme konečně na IUI, první naděje, že budeme našemu dítěti blíž. První pokus nevychází, ale to nevadí, přece nemůžeme počítat s tím, že to vyjde napoprvé. Ještě máme další dva. Při druhém pokusu nás doktorka povzbuzuje, že už máme vybírat kočárek a s ničím jiným nepočítat. Tak skvělé jsou naše výsledky. Moje tělo má však jiný názor. Ještě si holt projdeme třetím pokusem IUI. Samožřejmě při každém pokusu se do mě vleje spousta naděje, opět sahám po netu, hltám první příznaky těhotenství, diskuzi ostatních čekatelek a jejich pokusů. A opět se dostaví menstruace.

Nemůžu se dočkat, až se objednáme ke svému hlavnímu doktorovi na klinice a domluvíme IVF, to přece už musí vyjít. A krásně to vychází na červen, který jsem si představovala už v roce 2010 jako ideální pro početí. V červnu 2010 jsme se s manželem brali, takže by to bylo úžasné i v tomto měsíci založit rodinu. Navíc rodit v březnu je nejlepší, říkám si. Už se bude oteplovat na procházky s kočárkem.

Pan doktor je ochotný popohnat pojišťovnu, když je červen pro mě tak důležitý, jen mi vezme ještě kontrolní odběr krve, jestli je všechno v pořádku. A ejhle, když se máme na všem domlouvat, zjišťujeme, že mám špatné výsledky štítné žlázy. „To nic“, uklidňuje mě pan doktor. „Budete měsíc užívat Euthyrox, uděláme kontrolní odběry a jdeme na to“. O.K. Však posunutí o měsíc nic není.

Výsledky jsou opravdu dobré, Euthyrox vysazuji a nasazuji hormony, aby nám mohli začátkem srpna 2012 zavést naše první embryo. Hormony jsem měla mírné, krátký protokol, jen jedna injekce denně něco přes týden. To je brnkačka. Vajíčka k oplodnění mám nakonec jen tři. Ale to nevadí, stačí nám jedno a já přece vím, že se nám to povede. Už si v hlavě zase všechno plánuji. Jak to bude se školou, jak všechno zvládnu, hlavně když s námi bude ten vytoužený človíček. Budu patřit mezi ty šťastné, kterým se to povedlo na první pokus. Den před zavedením našeho embryjka mi sestřenice oznamuje, že je těhotná. Pochopitelně to obrečím, i když jí to přeju. A v půlce srpna přichází menstruace. Ani si nedělám test. Jen pokorně dojdu na kliniku, aby mi to potvrdili z krve.

Další měsíce jsou peklo. Manžel je, bohužel, skoro pořád v práci. Nemůžu sedět doma mezi 4 zdmi, venku je krásně, zajdu se projít do města, co je tam nového. Ale ani lidi mi nedělají dobře. Pořád mám pocit, že na mě koukají a sledují mě. V říjnu mi začíná škola, trochu se rozptýlím, ale pořád to ve mně zůstává. V listopadu přemlouvám manžela, ať si pořídíme štěně. Nakonec svolí a já se smiřuji s tím, že když tak budeme mít Annie – našeho pejska. Ne že by mi dělalo dobře, že okolí opět těhotní, ale už to není tak hrozné. Nemůžou přece za to, že nám se nedaří, oni mají nárok na to mít početnou rodinu a těšit se z ní. V únoru půjdeme na druhé IVF a když to nevyjde, budeme si užívat života, cestovat, „výletovat,“ i tak se dá prožít krásný život.

Při druhém IVF už mám dlouhý protokol na povzbuzení mých vaječníků. Víc jak měsíční podávání 2 injekcí mě nezlomí, i když musím dát za pravdu svému doktorovi, který říkal, že je to na tom to nejhorší. Že to hodně odradí. Mám rozpíchané celé břicho, poseté modřinami, ale co bych pro dítě neudělala.

Doktoři jsou opět zklamaní mým počtem vajíček. Odvětím jim, že mi stačí jen jedno, když bude to správné. A historie se opakuje. Podařilo se oplodnit 3 vajíčka, hned druhý den se jedno embryo opožďuje ve vývoji. Trochu mě to zlomí, ale nedám se. Však nám stačí jedno.

Nakonec se s lékařem domluvíme, že nám zavede embrya dvě. Vlastně než dochází k transferu, jsem tak rozhodnutá sama a děkuji, že se mnou pan doktor souhlasí. Je to přece jen pro mě větší naděje, že by se to mohlo povést.

Čtrnáct dní do testu je nekonečných, chvíli si myslím, že je to na dobré cestě, chvíli panikařím. Ale posledních pár dní před testem se mi začíná motat hlava a prostě něco je jinak. Poslední noc před testem skoro nespím. Nakonec ve 3 hodiny ráno vstanu a jdu na to.

Nemůžu uvěřit vlastním očím. Po třech letech se mi objevily vytoužené čárky. Snažím se probudit manžela, ale ještě v polospánku mi jen řekne: „To je prima.“ Vím, že na první radost budu sama, ale ráno si to vynahradíme.

Když to mám potvrzené i z krve, začíná mi to nejhezčí a obávané období zároveň. Díky tomu, že jsme si tak dlouho počkali, bojím se každé kontroly, která mě čeká, jestli uslyším: „Všechno je v pořádku, srdíčko bije.“ První tři měsíce také často špiním, což mi odvahy nepřidá a opět surfuju na netu, co s tím. Po genetickém vyšetření NT+ se uklidňuji.

Nyní jsem v 20. týdnu a užívám si každý den. Děkuju, že se nám to podařilo hned při druhém IVF, že jsme měli to jedno pravé embryo. Sice to druhé se nechytlo, ale jsme šťastní i z toho jednoho, pochopitelně. Z diskuzí na netu vím, že si někdo projde hodně pokusy a tím i nadějí a ztrát. I když jsem se v zimě snažila přesvědčit samu sebe, že i bez dětí se dá prožít krásný život, vím, že to není zas tak pravda. Určitě dá, ale něco, spíš někdo tu chybí.

Iva