Náš malý blázinec

Tak především jsem si uvědomila, že tu vůbec nebylo zmíněno naše nedávné stěhování. Bydlíme nyní takřka v centru města v poměrněně rozlehlém bytě s balkonem a lodžií. Je to klasický starší městský dům s třímetrovými stropy a atypickými okny. A jako ve většině takových bytů, byla i v tom našem spousta věcí, co bylo potřeba udělat. A vlastně ještě stále není vše hotové. Nastěhovali jsme se s tím, že byla nová koupelna, WC a kuchyň. Naproti tomu jeden pokoj, nynější ložnice, byl neobyvatelný. A tak jen co jsme se trochu zmátořili ze stěhování, začalo se u nás pracovat.

První na seznamu byl právě onen pokoj. Než se tomu začalo dát říkat ložnice, byl tam náš taťka zavřený více než týden. To vše pod pohrůžkou, že jestli se bude ulejvat, tak ho tam zamknu bez jídla a vody. A nebyl by to on, kdyby neměl odpověď. Prý klidně, ale hlavně když mu donesu pivo a cigára! Simsala bim a už čtrnáct dní spíme v nové napůl limetkově zelené ložnici. Kdo viděl místnost ve stavu jak byla předtím, oči mu přechazejí. A právě k partnerově zlosti mi každý výběr odstínu barvy, stylu jakým je vymalováno a tapety, která slouží jako čelo postele, chválí. Podle něj je to totiž prostě ,,hnusně“ zelená, tapety jsou ,,hnusný“ obecně a všechno, že prý musí být podle mě. On prostě nemůže říct, že se mu to nakonec celkem líbí. No řekněte, neznáte to taky odněkud?

Ale kam na chlapa s argumentem, že ani nemůžete vymalovat jinak, když máte dětskou postýlku s povlečením a nebesy laděnou taktéž do zelenkava. V krajním případě jsem byla pro zelenou ložnici ochotná i vyhrožovat nutností koupě dětského povlečení s nebesy v jiné barvě.

Následovala hlavní obytná místnost dne. Čili obývací pokoj s kuchyňským koutem. Jelikož jsme si koupili tvrdě oranžovou sedací soupravu, usmysleli jsme si, že tento pokoj vymalujeme oranžovo-šedě. A jak by řekli Pat a Mat: A je to! Tím tedy máme většinu práce hotovou a pro tento měsíc zbývá dětský pokoj, který klukům uděláme ve stylu závoďáka MC Queena. Alex bude nadšenej. Ale nerozumnějte tomu tak, že by byl pokojíček mimo provoz. To rozhodně ne. Pouze tu zatim není vymalováno dle našich představ a chybí některý nábytek.

Tak to by bylo zase něco málo navíc z našeho života a teď z jiného soudku. U mě se od úvodního článku nic nezměnilo. Stále se cítím více či méně dobře. Respektive většinou vše probíhá dle zažitého standartního kolotoče kolem našich víc nebo míň uvřískaných dětiček. V tom druhém případě se v úmorném odpoledním vedru přiřítím do vstupní chodby našeho domu, kde parkujeme Maxovo vozidlo, nacpu do tašky na kočárku vše, co se dá (pokud něco přetéká, vyfasuje to obvykle Alex), přehodím si ji přes ramena, vydoluju v tu chvíli už radostí výskající mimino z kočáru a s odstrkovadlem v jedné a miminem na druhé ruce se pachtím po schodech do druhého patra. Cestou ještě popoháním druhé zlatíčko ať sype po schodech, poněvadž se vždy chopí klíčů a pak se nahoru loudá tempem šneka olympionika. Když si Alexek několikrát vyzkouší odemknout, konečně se dostávám do bytu. Zpocená jak myš proběhnu rozcapenými dveřmi, v chodbě upustím odstrkovadlo a Maxíka ,,strčím“ do chodítka. Uff, jsme doma! Zatím absolutně nemám představu jak to budu dělat až budou tři.

Asi jediné, co se u mě změnilo je, že mi za poslední týden povyskočilo bříško a nyní už opravdu není pochyb o tom, že tam někdo bydlí. A jsme u toho co se stalo dnes ráno. Naše babi, moje máma, si po předchozí domluvě přijela pro Alexka na hlídání. Že pojednou k prababi, čili mojí babi, na zahradu grilovat a koupat se do bazénu. Přijela, předaly jsme si obvyklé info o tom v kolik Alex vstal, co jedl a po pár dalších větách se nabízelo TO oznámení, které se už nějakou dobu nadouvalo jako obří bublina, co už nevidět hrozila prasknout. Ten nechvalně očekávaný, obludný, trpký moment byl zde. Babi nezklamala. Reakce byla také dle očekávání. Myslím, že nemá cenu se tu opakovat a psát všechny její výroky na adresu očekávaného třetího a z naší strany jistě posledního vnoučete. Za zmínku však stojí, že jsme jako jedna nejmenovaná menšina žijící v naší republice a že je TO teda ,,strašný“, že budeme mít třetí dítě. Dále mě obohatila moudrem a novinkou ,,je to brzo“ a všemu nasadila korunu větou o tom, že mi ty děti ale hlídat nebude. O všem ostatním jsem věděla, že to přijde. Ale ta věta o hlídání byla absolutně mimo mísu. Babi si bere na hlídání pouze Alexe a to se většinou řídí dle toho, kdy ona napíše, že si ho může vzít. Nikdy jsem ani slůvkem nenaznačila, aby si vzala oba. A tak jsem vědoma si svého už poněkud více útočného tónu odvětila, že přece nemám děti kvůli tomu, abych jí je strkala na hlídání a odešla jsem.

Nemám k tomuto už co víc dodávat. Každý ať si udělá svůj vlastní názor. Ten můj je ale ten, že jsou určité záležitosti, ve kterých se pouze sluší vyjádřit svůj postoj k věci a tím to končí. Zřejmě mám pouze já dojem, že dávno nejsem třináctiletá holka, která se musí nechat peskovat a nadávat si když je zrovna za co. Na to si už vážně přijdu velká holka.

A co naši synátoři? U Maxíka se sem tam stále odvíjí nálada od rostoucích zoubků. Když potřebuji jít něco udělat, jsem nucená dát ho do chodítka. Je to to jediné bezpečné místo, kde vím, že se mu nic nestane když na něj chvíli nekoukám. Jinak je to naše malý ,,kutululů“ a nechat ho někde bez dozoru byť na vteřinku, není možné. Také si vysloužil přezdívku ,,žužla“. Ocucá a oslintá totiž úplně všechno a všechny. Alexek stále vzdoruje, ale už je v tom více umanutosti a méně vzteku. Obvykle si jednoduše musím postavit hlavu víc než on. A co se týče třetího potomka, tak v nadcházejích pár týdnech bychom se konečně měli dozvědět, jestli kope za klučičí nebo holčičí tým. Ale už kope!

Tak zase příště pá pá