Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz
V září měli narozeniny máma s Honzíkem – jako každý rok. Letos to bylo ale nějak víc odbyté se mi zdá. Žádné mimoňské makronky, žádná velká oslava u nás doma s balonky, frkačkami a marcipánem potahovaným dortem. Ani tříchodový oběd pro celou širokou rodinu. Prostě jsme se jen sešli na víkend u babičky a dědy, máma udělala jednoduchý ovocný dort, vypilo se kafe, Honzík dostal pár dárečků a bylo to. Stejně jsme ale jeho narozeniny slavili zase na třikrát.
V den narozenin jsme jeli do Butovic do mašinkové kavárny. Z loňska jsme si s Honzíkem pamatovali, že tam vláčky vozí po kolejích malinké dortíčky přímo až k vašemu stolu, houkají a některé dokonce i kouří z komína. A všechny jsou úplně boží! Tak boží, že jsem skoro zapomněl na ty dortíčky, co jsem směl bez omezení ochutnávat. Pobíhal jsem kavárnou od vlaku k vlaku a pořád na mámu s tátou halasil, jaký jsou tam krásný vlaky, ať jim nic důležitýho neuteče. Jeden vlak dovezl dokonce i svíčky ke sfouknutí, takže Honzík foukal v kleče na stole, aby na vagónky vůbec dofouknul. Pak dostal několik dárků, ale jednoznačně největší radost měl z dalekohledu a vlastní peněženky a prvního kapesného.
Mámu napadlo, že když už mu je pět a umí počítat, mohl by dostávat svoje penízky, o kterých si bude sám rozhodovat, jak s nimi naloží, za co je utratí nebo jestli si je schová a bude si šetřit na něco velkýho. Tátovi to přišlo jako dobrý nápad, a tak má teď Honzík svou peněženku a každou neděli dostává pár korunek jako kapesné. Zatím utrácel dvakrát a vždycky přitom myslel i na mě – koupil pro mě stejnou věc jako pro sebe. Tak jsem na tom vlastně taky parádně vydělal, že jo?
Hned druhý den měl Honzík oslavu i ve školce. Přál si klasický dort, máma mu udělala piškotový s tvarohovým krémem a jahodami. Pyšně si ho nesl do třídy a byl hrozně důležitý, že se podělí s kamarády, učitelkami, kuchařkami a všemi lidmi ve školce. Děti mu namalovaly veliký obrázek – Honzíka v životní velikosti, a kolem něj dárečky a přání k narozeninám. Už má doma třetí narozeninový plakátek. Z dortu nezbyl ani drobek, tak asi všem chutnal.
No a pak byla ta poslední, rodinná víkendová oslava u babi a dědy. Tu jsem po pravdě moc nevnímal, bylo hezké počasí, tak jsme byli moc rádi venku. Sbírali jsme kaštany a pak z nich doma dělali kaštanová zvířátka (teda táta dělal zvířátka a já je rozbíjel). U dortíku dostali Honzík i máma nějaké dárečky – většinou věci, se kterými si podle mě nejde moc hrát nebo jsou vysloveně užitečné, takže mě to nijak zvlášť nezaujalo a šel jsem si hrát se stavebnicí, kterou jsme dostali před časem od tety Jany.
První půlku narozeninových oslav máme tedy úspěšně za sebou. V říjnu nás čekají ještě tátovy a moje narozeniny, a pak bude relativně klid až do těch Vánoc. Jsem moc zvědav, co vymyslí máma s tátou k mým narozeninám. Taky bych chtěl hezkou oslavu s dortem a dárečky. A balónky! A nutně potřebuju další lego kostky, a autobus! Aspoň dva!
Váš Filípek
Čtěte také:
10 super tipů na narozeninové oslavy pro vaše děti
Chronická zácpa u dětí? Vše začíná v hlavě
Hračka roku 2017: Co nesmí chybět v dětském pokojíčku?
Jak to vidí máma
Čím jsem starší, tím menší chuť mám slavit narozeniny. Tedy, narozeniny kluků, to je jiná, ty slavím ráda. Ale svoje? Nejradši bych je úplně vypustila. A ono se to s dětmi víceméně daří. Martin to má podobně, ani on si nepotrpí na narozeninové oslavy, překvapení a pozornost věnovanou oslavenci (tedy jemu). Letos to pro nás je o to těžší, že u mě jde o půlkulaté a u něj dokonce o kulaté narozeniny. A to už před světem jen tak neschováte.
Marně si lámu hlavu, čím bych svého milovaného muže potěšila, ale nic zajímavého mě nenapadá. Všechny nápady tu už buď v nějaké formě byly, nebo mi připadají moc obyčejné, nebo příliš přízemně materiální… A nebo jsou úplně mimo moje možnosti 😀 Nic zkrátka není „to ono“, o čem bych si okamžitě řekla, že tohle prostě musím! Asi jsme prostě tak spokojení a šťastní, že nám vůbec nic nechybí. A nebo nám prostě a jednoduše dělají největší radost jiskřičky v očích našich ratolestí, a tak se dobrovolně vzdáváme vlastních narozenin ve prospěch našich dětí.
Pro Filípka chystáme taky oslavu v mašinkové kavárně. Sice to nebude takové překvapení, když jsme tam před pár týdny byli s Honzíkem, ale věřím, že i v repríze to bude pro Filípka silný zážitek. Na tu poslední oslavu máme jednu velmi vtipnou vzpomínku.
Jednotlivé vlakové soupravy nám vždy dovezly přibližně 15-20 minidortíků či zákusků. V době, kdy si Honzík rozbaloval dárky, jezdily vlaky na nás moc rychle, že jsme ani nestíhali vyložit všechny dortíčky na stůl. A tak se stalo, že jeden veliký želé bonbón zůstal zapomenutý na vagónku. Mašinka zahoukala, souprava se rozjela a Filípek spustil sirénu. Můj mozek se v tu chvíli přepnul do režimu „slow motion“, a tak jsem mohla ve zpomaleném záběru sledovat, jak se zraky všech ostatních hostů kavárny zvedly, namířily na nás, a z tváří hostů i personálu kavárny bylo možné číst společnou otázku: „Co to je a jak to vyřešíš, matko?“ Přála bych vám ten pohled vidět! 😀
Vyskočila jsem od stolu, nadběhla vlaku a nachystala se u kolejiště. V momentě, kdy vláček projížděl kolem mě, jsem z něj vylovila minitalířek s želé bonbónem, přihrála ho Filípkovi na stůl a jeho srdceryvný pláč přešel okamžitě v neméně hysterický projev radosti. Všichni přihlížející se vrátili opět ke svým kávám a zákuskům a pokračovali v započatých konverzacích. Konec zpomaleného záběru. Doufám, že při naší příští návštěvě nebudou ostatním hostům rozdávat traktoristická sluchátka 😀
Krásný, barevný a prosluněný podzim!
Jarka
